Chápu frustraci Jaroslava Haška, který neměl přítele Damiánka, jenž by mu naznačil, o čem má psát a tak musel vymýšlet všechno sám. Já bych na to neměl. Ač nemám Damiánka, mám občas externí inspiraci, za niž jsem vděčen.

Poslední téma mi přihrála kolegyně, o dvě generace mladší, ale zřejmě už z jiné doby, než byla omladina, kterou oslovila a dočkala se tázavých výrazů. Řekla mi, že ty slečny čuměly jak vyvoraný myši, když jim řekla, že kamsi přišla s křížkem po funuse a tázaly se, co to znamená. Mé vnučky do dneška neslyšely o člověku, který plave jak zednická tříska. A že někdo čumí jak pero z gauče už ani nemluvě, na to by koukaly, jak když jim uplavalo mejdlo.

To mě přivedlo k mapování osudů úsloví, která jsou svérázným jazykovým útvarem a rozhodně nemohou být směšována s idiotským přilnutím k výrokům filmových postav, kterým se říká hlášky, jež všichni do omrzení opakují, častO zcela mimo kontext. Rčení vznikají někde v podzemí podobně jako vtipy a mají tu vlastnost, že vystihují v obecné rovině určitou situaci. Jsou jakousi esencí přísloví a na rozdíl od nich, mají kratší životnost. Možná proto, že se jim nikdo nevěnoval tak soustavně, jako Čelakovský a teta Kateřina.

Můj dědeček se ještě radil s Vaňkem. Byla to tradice starší než vylévání dítěte z vaničky, už Karel IV. v bitvě u Kresčaku 1346 jeho moudrého doporučení uposlechl. Jiná verze říká, že to učinili čeští páni, kterým Vaněk řekl, že mít dva mrtvé krále v jednom dnu je moc velký luxus na tak malé království a ti pak Karla z bitvy vyvedli únikovým východem. Dítě ve vaničce se dostalo na scénu až v dalším století. Ale zatím vydrželo, zatímco o Vaňkovi dnes ani vidu, ani slechu, možná se poradil s Vaňkem..

Ale i modernější výkřiky zapadly do propasti zapomnění. Za mého válečného dětství byl v Praze obchodní dům Aso a nemůžeme se shodnout, kde stál. Podle mého na Národní třídě, pamětník Vašek Jirásek ho strká do Jungmannovy ulice, ale tam byla Teta, zatímco na rohu Perlovky stála Ara. Třeba se někdo rozpomene a upřesní to. A to úsloví znělo: vytahuje se jako tričko z Asa. To všechno vodnés čas! Stejně jako doporučení z doby reálného socialismu, neraď, není ti šedesát a v Rusku jsi nebyl.

Zažil jsem zrod, vrchol a pomalý úpadek skutečnosti, že přes to nejede vlak. Nejezdit začal v devadesátých letech a počáteční novost vedla ke zmatení a uvádění v protichůdných významech, záhy se ale úzus ustálil. Je to trochu proti logice, protože když tam vlak nejezdí, něco by se tam dělat dalo, navíc bezpečně. U čeho mě srdce vždy zabolí, je pádná odpověď, přesně tak. Reportér se ptá: takže vy snídáte ráno? Přesně tak! A to si dáváte polévku? Přesně tak! A co mě přivede do varu, je rozklíčování, zejména když mi je někdo vkládá do úst.

Některé úžasné výroky státníků a dalších osob, které hýbaly dějinami, stojí za zaznamenání. Sladká Francie nám poskytla tři, jeden z úst krále, druhý královny a třetí z pera kabaretiéra. Stát jsem já. Nemají chleba? Tak proč nejedí koláče? A ten nejmladší: města by se měla stavět na venkově, protože je tam zdravý vzduch.

V tomto duchu je třeba připsat do almanachu blábolů čerstvé poučení o principech demokracie, které dal své straně ještě z křesla ministra vylitý genius Staněk: „Máte vybrat někoho, kdo se panu prezidentovi líbí!“ Chybí dodatek: Stát je von. Je tohle princip demokracie? Přesně tak! Vlak přes to také nejezdí, ani není nutné to rozklíčovat.