Jeden ženich prohlásil, že nekupuje zajíce v pytli. Chce vidět nevěstu, jak ji Pánbůh stvořil. Její rodiče bojují těžký boj. Ale protože jde o velmi dobrou partii, dali konečně své svolení. Ženich pět minut prohlížel zádumčivě svlečenou nevěstu, a pak prohlásil rezolutně: „Já si ji nevezmu. Její nos se mi nelíbí!“

Tak to zaznamenal Karel Poláček, ten příběh je nepochybně starší a vždy aktuální. Náš neméně odvážný premiér po měsících rozvažování rozhodl, že se mu nelíbí Šmardovy uši a dal to Hamáčkovi jasně najevo. Ani vteřinu se ho nezalekl. Se Šmardou ve vládě nebudu, vzkázal nekompromisně. Rozhlíží se tak zřejmě po další partii.

Představa, že Česká republika bude mít slovensko-japonskou komunistickou vládu je velice zajímavá. Také k výročí srpna 1968 dobře načasovaná. Jestli tohle má být návrat vlády věcí jeho do rukou (ó) lidu českého, Komenský v Naardenu v hrobě rotuje a dosahuje obrátek vysokorychlostní zubní vrtačky. Klasický výrok nás poučuje, že politika je umění možného. Jak je vidět, když se dá inspirovat surrealismem, stává se i uměním nemožného. Surrealismus, jak jej definoval André Breton, je nečekané, ale půvabné setkání růže, deštníku a šicího stroje na pitevním stole.

Na pitevním stole. Otázka je, zda v moderním provedení je to ještě růže, protože jedno varující poselství z minulosti říká: Nevěř ostnatému drátu, byť se stokrát tvářil jak stonek růže. Vzkazuje Karel Kryl.