Tento dětský postřeh vyvolá u vnímavého člověka celkový tísnivý pocit, který je přetrvávajícím svědectvím o atmosféře v Terezíně, přestupní to stanici do vyhlazovacích táborů.

Podobnou tíseň zažívám, když pozoruji, jak z české krajiny motýli také mizí. Nejen oni. Před třiceti roky, jste po stokilometrové jízdě autem složitě čistili přední sklo zaprasené rozplácnutým hmyzem. Dnes na třech stech kilometrů ulovíte horko těžko jednu až dvě mouchy.

Oslňující žluť kvetoucích tísíců hektarů lánů řepky měnící krajinu v plochu, která nemůže zadržet ani kapku vody poskytnuté stále vzácnějším deštěm a stále častější přívalovou nadílkou, je tu a tam prostřídána polem solárních panelů a podél silnic a dálnic lemována monstrózními betonovými krabicemi, do kterých kdekdo si u nás ukládá kdeco.

A jak z polí – kromě řepky – mizí život jak v půdě, tak na povrchu, mizí ze vzduchu ptáci, kteří se nemají čím živit. a nebo: když se mohou živit přemnoženými hraboši, tak hynou, protože hraboši byli otrávení. Tak stát jako firma, přináší svému (už ne trestně stíhanému) majiteli zisk za cenu, že potomkům zde zanechá poušť!

Napsal před dávnou dobou Karel Havlíček a stojí za zamyšlení dodnes: