S pimprlovým divadlem jsem vyrůstal, můj dědeček měl několik desítek Alšových loutek a autorsky jedno dramatické dílo, které napsal pro svou dceru, naši maminku v roce 1916-1917. Kromě toho měl spoustu sešitků s divadelní produkcí z doby mezi válkami, z nichž mi zůstaly v paměti Schmoranzovy kusy, Ašik Kerib – pěvec cizinec a posléze princezna Čárypíše.

Ve věku časné dospělosti na mě udělala největší dojem Veselého adaptace Doktora Fausta, zejména Faustova rozmařilost, kdy poroučel Mefistovi: „A ty mi budeš z písku provazy plésti a pak na mořských vlnách kuželky stavěti a já je budu rážeti a přitom do tvé šeredné tlamy budu stříleti...“ Ale i Mefisto měl své ego a namítal tehdy, že zdaleka nemá šerednou tlamu.

Největším hrdinou ale vždy byl a zůstal Kašpárek. Hurvínek mu v mnohém konkuroval, ale Frank Wenig zapracoval i Kašpárka ke Spejblovi a tak si nepřekáželi. Moje dramatická tvorba ulpěla u torza kusu nazvaného Kašpárek a černokněžník na XIV. konklave katalánských proboštů, které jsem v sedmdesátých letech začal psát a v osmdesátých letech uzavřel s tím, že drama a la thése nemá naději. Jak jsem se mýlil! Když totiž hrdinové s putovním tuzérem (což byl dřevěný venkovský záchod) dorazili do cíle, nacpali probošty – nenáviděné to vládce – do záchoda (vzpomínka jak na Karlově náměstí Kašpárek maňásek zatloukal morče do záchodu) a oznámí to lidu, utlačovaný tento ze zvyku a setrvačnosti tleská a jásá naučeným způsobem a řve: Ať žijou probošti!

A tak se chci v tomto textu rozdělit o radost, kterou mi způsobil jeden nevoják z mé „legie modrých knížek“, Vít Hořejš, který se mi v minulém týdnu ozval a po trochu komplikovaném rituálu mě nakonec našel a dal mi nádhernou publikaci Czechoslovak – American Puppetry, popisující jeho doslova obrozeneckou práci v USA, kam emigroval, kde našel pamětníky, jakož i herce loutkového divadla v NY a obnovil tradici kočující loutkové scény. A k tomu CD se záznamem z uvedení Golema na tuto scénu.

Mně jeho práce přijde téměř stejně heroická jako blahé doby snažení abbé Dobrovského, Josefa Jungmanna a dalších obrozenců. Oživení tohoto aspektu české kultury a tradice v USA mám za úžasný počin a Vítu Hořejšovi děkuju. Chápu současně, že před léty jsem udělal jen to, co jsem udělat musel postrčen prstem Osudu, protože tahle duše by zupáckou vojnu oněch dob nemusela přežít bez těžkého ublížení. Tak jak ji těžko přežíval třeba Milan Maryška, kterého jsem během své aktivní služby několik týdnů „zašíval“ na ošetřovně.


Víc toho je možné najít na internetu, např. ZDE. To, co tam ale není, je zde přiložená skupina zachráněných loutek v kostele Jana Husa, které dominuje čert z Faustovy tragedie – Kašpárek (jester) tuto skupinu bohudík záhy doplnil. Padluke!