Autista sice nepozná, zda člověk, s nímž právě teď mluví, je veselý nebo smutný, ale na druhé straně projde kolem parníku a doma umí nakreslit jeho vnitřní uspořádání. Těch kreseb jsem viděl mnoho a skutečně odpovídaly technickým nákresům.

A tak je zcela legitimní otázka, nakolik nejrůznější proroci a věštci (schválně nepoužívám termínu prognostici) byli autisté nezatížení současně panujícími předsudky a vidícími vývoj jasně bez příkras.

Dítě nezná pocit vděčnosti, protože přichází do světa, který JE a bere ten svět jako samozřejmost. Všechny ty kecy o tom, jak je vděčné rodičům, učitelům a panu prezidentovi, zbásněné navíc stylem láska – páska, jsou pusté žvásty. Vděčnosti se naučíme teprve tehdy, když o něco přijdeme a pak se nám to vrátí, alespoň částečně. Dítě tedy nereflektuje automaticky, jaké chyby má současné uspořádání. A vroste do dospělosti, kdy to všechno pokládá za normální.

Reflexe chyb je mnohem víc věcí umění, než věcí praktické politiky, protože v politice jde o moc a tam se nesluší ukazovat na chyby, na nichž jsme se podíleli. Je třeba ukazovat na chyby těch druhých, ale celý systém en bloc reflektován není. Teprve Návštěva staré dámy nám na jevišti předvede zrůdnost konzumentského stylu. Stojí za vidění a Dagmar Havlová je tam ještě lepší, než byla jako kostelnička nebo jako královna Kristýna.

Gretu osočilo několik odborníků i laiků, že je autistka a že je hysterická. A co když – jako autistka – vidí budoucnost lépe než psychopati, kteří nám hlásají neskonalou prosperitu?