Seděl jsem na tom úplně posledním sedadle v tramvaji a sledoval, jak Svatovítský chrám upaluje někam daleko na jih. Než jsem se stačil pokochat pohledem na gotiku vylepšenou k Slavíčkově nesouhlasu Kamilem Hilbertem, upoutal mou pozornost asi pětiletý kluk, který sledoval ujíždějící krajinu ze stejného úhlu jako já.

Na rozdíl ode mne si k tomu prozpěvoval. Beze slov. Rytmicky, melodicky a doprovázel se jako na bicí ťukáním do rámu tramvaje. Od Nanynky v zelí se dostával do vlastních melodií. Byla to úžasná improvizace. Jeho maminka v té chvíli usilovně pracovala s debilním telefonem, do něhož nerytmicky ťukala a nevěnovala mu pozornost.

Když skončila, chtěl jsem ji upozornit na krásné jammování jejího dítka, ale než jsem tak stačil učinit, napomenula ho přísně, verbální nesouhlas doprovodila pohlavkem a chlapec zmlkl. Škoda – třeba se ale jednou prosadí...

Snad se nedá, jak ta holčička, které naplácala maminka (přibližně ve stejném předškolním věku) přes ručičky za to, že pomalovala stěnu. Od té doby „neuměla kreslit“. Když se z tohoto chomoutu s pomocí LSD vyvlékla, její kreace byly úžasné. Škoda jen těch promarněných třicet let.

Edisona považovala jeho učitelka za opožděného blbečka, ještěže měl chytrou maminku, která ho nenechala deptat jejím přístupem a vzala ho na první dvě třídy do vlastní péče.

Konvence a většinový vkus se snažily zabít před stoletím kubismus. Cituji z diplomové práce Bc. Dagmar Ždychové: Pierre Lampué, člen Komise krásných umění v Paříži, v otevřeném dopise adresovaném státnímu sekretáři z odboru školství a kultury Léonu Bérardovi z roku 1912 obvinil kubisty, že „nejsou než zločinci, kteří se chovají v uměleckém světě jako Apačové v civilizovaném světě.“ Bohudík, nezdařilo se zničit je. Dům U Černé Matky Boží je toho svědectvím.

Jinakost dráždí. Někteří ji dokonce považují za nebezpečnou. Zde je namístě varování: ztráta tvůrčího úsilí a ztráta diverzity je degenerace a smrt. Móda představuje silný diktát, ale na kolenou roztrhané texasky, které tu vládnou už dvacet let, nesvědčí o dobrém vkusu, nemluvě už o kulturní a estetické úrovni společnosti.