Tuhle službu nabízí evidentně sadistická psychopatka, k čemuž se sluší přidat: Materiály na kohokoli, dodám kdykoli a fake news ještě včera.

Může mi někdo ze slušné společnosti vysvětlit, proč někdo má odkudkoliv kontrolovat někoho? Pokud to není celostátně hledaný pedofilní sadista, za nímž už leží pět utýraných obětí? Co je mému zaměstnavateli do toho, zda nejsem právě na WC, dokud plním zadání, ke kterému jsme společnou smlouvou přistoupili?

Dostala se mi do ruky nádherná kniha objevitele všeobecného adaptačního syndromu a uvaděče do té doby ryze technického pojmu STRES do medicíny, Hanse Selyeho, z níž stojí za ocitování něco málo z části popisující jeho „typický den“, což byl 26. leden 1965:

5:00: Jsem vzhůru a rychle vyskakuji z postele. Rozcvička (napínací pera, dřepy, stacionární bicykl)). Holení. Ledová koupel. Polibek manželce a dětem (aniž se probudí něco mumlají). Připravuji si v kuchyni snídani a snídám.
6:00: Brodím se hlubokým sněhem do garáže, která je o dva bloky domů dál. Jedu autem do ústavu. (Všimněte si, že dnes mám 56. narozeniny!)
6:20: Dvě minuty přátelsky klábosím (o politice, o počasí) s nočním vrátným. Od chod do kanceláře. Zapaluji si první dýmku.
Následuje výčet dopoledních aktivit jak v pitevně, tak v knihovně.
12:30: Protože je slunečný den, odcházím na „Floridu“ (místnost R 724), kde obědvám (hrachová polévka, studená mísa, hrozny) a současně se opaluji (jsem vysvlečen do půl těla a zabalen do elektrické přikrývky, protože je velká zima). Po obědě čtu (na překrásném slunci) to, co jsem včera (ne tak krásně) nadiktoval do knihy Mast Cells.
13:15: Opět v kanceláři. Kouřím doutník (Upmann´s) a čtu disertační práci dr. René Veilleuxe La Réaction Anafylactoide Calcificante.
Popis odpolední aktivity by většinu čtenářů nezaujal, proto až podvečer.
18:40: Cesta domů autem.
18:55: Patnáct minut cvičení na stacionárním byciklu. Děti mi vyprávějí o škole a jak si přes den hrály.
19:10: Večeře. Při polévce a hlavním jídle „hra na zeměpis“. (Řeknu název města a děti musí určit, v které zemi město je.) Michal má opět potíže s Tegucigalpou. Marie se drží dobře, ale Jeanot získává nejvíc bodů, všechnu slávu a právo na deset centů, které dostává vítěz. Podle pravidel hra končí, když začínáme jíst moučník, maminka si chce také pohovořit. Povídáme si.

Když jsem to všechno přečetl, bylo mi jasné, proč Hans Selye nikdy nedostal Nobelovu cenu. Obávám se, že s reklamní kádrovačkou by dopadl ještě hůř, mohla by ho klidně pro porušení kázně vyhodit z práce!