Duben – ještě tam budem. Pranostika nás usazuje za kamna, realita do politického marastu a zdravotních problémů. Ale bylo i hůř!

Tento sloupek jsem psal s předstihem, netušil jsem, jak nás zasáhne virus a o zmíněném politickém marastu si nedělám iluze. Těmi až do svého pozdního prozření trpěl Prokop Drtina, jehož kulatých výročí letos vzpomínám.

Prokop se narodil 13.4.1900 jako druhé dítě Olgy rozené Foustkové a profesora Františka Drtiny, blízkého spolupracovníka TGM. Intelektuální vlastenecké prostředí nemohlo Prokopa navést jinam, než po vystudování právnické fakulty do služeb mladého státu. Jako jeden ze dvou tajemníků nového prezidenta Beneše se osobně sblížil se svým šéfem, následoval ho do exilu v Londýně a po návratu domů se stal ministrem spravedlnosti. Benešovi věřil a byl jeho oddaným souputníkem na cestě ke zkáze demokratického systému. Nezabránil mu v podpisu Gottwaldovy ničemnosti zvané Košický vládní program, nevysvětlil mu, co je Stalin zač, nezabránil zákazu agrární strany a nebyl dost bdělý ani po pokusu o atentáty na představitele Národně socialistické strany známé pod názvem Krčmaňská aféra.

Komunisté věděli, že je třeba rychle převzít moc, protože naděje na udržení volební většiny klesaly a volby se blížily. Když komunistický ministr vnitra Nosek začal bolševizovat policii, postavil se Drtina rázně proti. To vedlo ke krizi, protože Nosek nic nedbal na platná pravidla. Poučení: dejme si pozor na ty, kteří nedbají na platná pravidla! Beneš slíbil pravicovým ministrům, že je podpoří, jejich demisi nepřijme a tak ji podali. Jenže nepočítali se zradou Fierlingera v Sociální demokracii, ani s tím, že komunisté vyzbrojili desítky tisíců milicionářů a už vůbec ne s tím, že Beneš couvne a s nejapnou záminkou demisi přijme. Drtina se pokusil o sebevraždu; první patro nebylo dost vysoko na zabití. Z Bulovky jel rovnou do kriminálu. Tam pobyl do roku 1960 a naučil se tam rusky, protože Husák, který tam časem také doputoval, zařídil zákaz výuky imperialistické angličtiny a nahradil ji pokrokovou ruštinou.

Měl jsem to štěstí se s Prokopem často vídat, protože náš dědeček, jeho bratranec, byl v návštěvnosti na prvním místě. Prokop Beneše hájil dlouhá léta, pak se ale dostal do styku s lidmi kolem Václava Havla a ti mu dovolili prokouknout. V roce 1977 podepsal Chartu a byl mu dopřán zajímavý zážitek: navštívili ho dva borci z StB, naložili do auta a odvezli do Ruzyně. Ne na letiště, do věznice. A nabídli mu, že by tam mohl zůstat. Odvolal, já se mu nedivím, tím méně, že bych to soudil. Prokop zemřel v roce 1980 a na jeho pohřbu bylo velké hejno fízlů. Protože na Vinohradech se nedal dělat takový bengál jako V Břevnově při Patočkově pohřbu, tak si nás aspoň všichni všechny na památku vyfotili.

Psáno pro Týdeník Rozhlas