Habituace (= navykání, přizpůsobení, zdomácňování) je způsob postupně zeslabovaného přijímání kladných podnětů, které v nás vyvolávají příjemné až slastné pocity .

Zmrzlina je úžasná pochoutka a žádné další její ochutnání se nevyrovná prvnímu zážitku. Příjemné pocity spojené s chuťovými podněty vyryly první brázdu a k dosažení stejného požitku potřebuje příště silnější podnět. Už nikdy nejsou hrušky tak dobré, jak byly za našeho dětství. A jakou pochoutkou byl tehdy chleba s máslem!

Takhle vznikají závislosti. Napřed stačí dvojka bílého, posléze se to dopracuje až ke dvěma litrům. Vrták chycený na mucholapku pervitinu by mohl vyprávět! Celou tuhle mechaniku řídí dopamin, který vstříknut do „jádra odměny“ (nucleus accumbens) vyvolá příjemný pocit. Blaze tomu, kdo se naučí vyvolávat si potěšení a pocity uspokojení prací, meditací, muzikou a uměním všeobecně.

Přirozeným spouštěčem dopaminové odměny je sex. Ten první nebývá z nejúspěšnějších, ale pak je to síla! Po nějaký čas. Habituace však náhle přináší požadavky na silnější podněty. Nejčastěji je to jiný (obtížněji dosažitelný) subjekt a nevěra stojí za dveřmi. Nebo různá vylepšení; nedávno jsem četl na Novinkách doporučení, aby to zkusili partneři na veřejném WC nebo na veřejnosti (ale to už se nenápadně dostávám ke druhému dílu tohoto textu).

Můj kolega a kamarád, Jirka Koťátko, prohlašuje, že architekt může být mnohem nebezpečnější než doktor. Když doktor stačí zabít několik lidí, kontrolní mechanismy ho zastaví a zamezí mu v pokračování. Když ale architekt postaví stvůru, která kazí život lidem po několik generací, je to OK.

To se teď stalo na Václavském náměstí a snad jedině nový letecký útok by to mohl napravit.

Ještě strašnější mohou být zákonodárci. A tak jak existuje habituace na kladné podněty, existuje i ta opačná, počáteční horor už zítra není tak děsný a tak si postupně zvykáme na hnus ve sféře estetické i etické, protože ještě nebezpečnější než architekti jsou zákonodárci, „zajímaví“ soudci, politici, kteří se povyšují nad zákon. Celá společnost pak ochotně psychopatizuje, protože „když to můžou dělat ti nahoře, tak proč ne my? je demogracie, nebo néé???

Otázka zní: Hodláme si zvykat na život ve stoce, nebo s tím chceme něco udělat?