Včera jsem si se slzou v oku přečetl žalozpěv o nedobrém (to je jak z dílny Václava Klause), ba tragickém postavení příslušníků této generace .

Těm dvacetiletým, do života vstupujícím, jest státi se průměrnými, dostudovat a vydělávat na daně, chtějí-li však cokoliv jiného, je to problém; to je výsledek velkého průzkumu. Těžko se jim shání v Praze byt a vystoupí-li ze sociálních sítí do obyčejného života, je to téměř na zabití.

Dítě nezná, a nemá ani proč znát, pojem VDĚČNOST. Vstupuje do světa, který je a jeho myšlenková kapacita není dost velká na to, aby si uvědomilo, že by to tak být nemuselo. Všechny ty básničky o tom, jak jsme vděčni rodičům a učitelům, jsou bláboly dospělých, které dítě namemoruje a k radostí oslovených přednáší. Teprve až o něco přijde a znovu to (nebo ekvivalentní náhradu) najde, pozná, co to je vděčnost.

Nechtějme od generace Z vděčnost za to, co jsme jim do života připravili. Ale můžeme na nich chtít, aby si uvědomili, že to tak skutečně být nemusí a že skutečnost, že je rodičovská generace vedla ke spotřebě a k neustále vzrůstající prosperitě, je propagační bublina.

Nám bylo dopřáno žít s třígenerační rodinou nejprve v třípokojovém bytě a posléze ve dvoupokojovém. S nástupem do práce jsem neměl problém: dostal jsem umístěnku a odtud se dalo prchnout přes těhotenství, konkurs nebo úmrtí. Na dvouválcový Trabant jsem si musel vzít půjčku, na niž jsem s platem doktora po první atestaci jen taktak dosáhl.

Maso bylo na stole maximálně 2x týdně a výhled na cestu do ciziny směrem na západ od Aše jsem měl na deset let po roce 1968 zatažený. Oblíbenou zábavou bylo (kromě povinných účastí na různých manifestacích) budování chalup, kde za pomoci a dohledu místních řemeslníků jsme si většinu věcí dělali vlastníma rukama. Kdo nevěří, ať znovu shlédne film Na chalupě u lesa.

Věřím, že ŽIVOT je silný, že v nastávající krizi ti nešťastníci nezhynou, aniž se jako lumíci vrhnou do moře. Jen si myslím, že místo urputné pozornosti ke středověku, by měl být rok dějepisu věnován posledním 50-80 rokům, aby se ti nešťastníci necítili tak ochuzení o to, na co se domnívají mít právo.

Protože život je dar. a TO JE VÝSADA, NIKOLIV PRÁVO! A jak říká Bradbury: Jakmile nám byl život darován, musíme si ho zasloužit. Život si žádá odměnu, protože nás poctil oživením.