Ozval se mi spoluautor našich dvou knížek, Aleš Cibulka, rozhořčený prohlášením MUDr. Jocha. Píše: „pan doktor Joch (ano, opravdu MUDr.) - homosexualita je totéž co pedofilie, zoofilie nebo nekrofilie, všichni homosexuálové jsou DEVIANTI, protože to není normální. tohle si, prosíme, přečtěte, tohle je možné ve 21. století z úst lékaře!!!“ a dalších dehonestujících prohlášení na adresu homosexuálních spoluobčanů.

Vzhledem k tomu, že v materiálech, které přiložil, se opakují požadavky na léčení homosexuálů, je třeba si ujasnit, co je a co není nemoc. Vyjděme z terminologie sociologů s tím, že DEVIACE v jejich pojetí nenese žádný pejorativní nádech, že jde o emocionálně neutrální slovo označující stav, kdy odchylka překročila standardně chápanou širokou normu. V tomhle pojetí je „deviací“ i nadstandardně vysoký IQ.

Co bude v takové situaci považováno za nemoc, je otázkou společenské dohody, nebo diktátu. V dobách otrokářských vznikla choroba zvaná drapetomania, která se vyznačovala snahou otroků uprchnout z poddanství. V sedmdesátých letech akademik Sněžněvský vynalezl chronickou latentní schizofrenii, jejímiž kardinálními příznaky byla nedůvěra ve vítězství socialismu na celém světě a neochota stát ve frontě. Její oběti byly „léčeny“, čímž se sovětská vláda vyhýbala jejich zatčení a dostala je do mnohem horší situace "v léčebnách". Na druhé straně u nás po několikaleté existence byla „zrušena“ nemoc zvaná únavový syndrom.

Co se týče homosexuality, zažil jsem během svého života vývoj způsobu její „regulace“, tedy přiřazování do oblasti, kam podle společenského konsenzu patří. Za mého dětství se jednalo o kriminalizaci tohoto jednání s postihy jak v dobách Oscara Wilda: dva roky kriminálu na tvrdo. Pak se několik dobrodinců rozhodlo přiřadit regulační kompetence medicíně a jak píše pan doktor Joch, tam byly skutečně tyto osoby zařazeny. To skončilo zavedením posledního klasifikačního systému v 90. letech, kdy byla homosexualita z kompetence medicíny zcela vyjmuta a označena jako „varieta chování“. Mnoho kolegů ale nestudovalo a tak uvízlo – podobně jako citovaný doktor Joch – v pasti 80. let, někteří ve středověku. To není dobré a k často nažhavené diskusi to nepřispívá a těžko říci, že se jedná jen o omyl. Spíš to lze považovat za nevzdělanost.

Tolik ke klasifikaci. Pokud se týká osvojení dětí homosexuálními páry, je otázkou – jak mi v TV pořadu (bohužel až na kameru jsme to nedostali, protože jsme se zakecali) – jeden z mých respondentů řekl, že jsou tu ještě velké předsudky a on, jakkoliv má děti rád a jeho partner také, sám by k adopci nepřistoupil, protože je otázkou, nakolik by bylo takové dítě mezi vrstevníky „divné“ a tím pádem ostrakizované, šikanované a více nešťastné, než v rodině s otcem a matkou. Jistě i tohle stojí za úvahu.

Stanovisko psychosomatické společnosti je takové, že otec a matka jsou nezastupitelné optimální sociální polární vzory mužského a ženského chování, pro dítě oba významné k tomu, aby se dokázalo zdárně zapojit do sociálního světa dospělých. Na druhé straně jakákoliv kvalitní individuální péče je mnohokrát lepší než děcák.