Blaze muži, který nežije, jak radí svévolníci. Ž 1,1

Morálka je soubor psychologických a sociálních pravidel, která umožňují, aby ve společnosti sobeckých jedinců měli všichni co největší užitek ze společného soužití. To říká Joshua Greene (*1954). Jeden z jeho kritiků soudí, že se Greene vyznačuje snahou dodatečně přiřazovat intuitivním činům racionální úmysl.

Americký psycholog Daniel Bateson (*1943) je toho názoru, že „cítění empatie k člověku v nouzi vyvolává motivaci pomoci této osobě, ve které tyto výhody pro sebe nejsou konečným cílem pomoci; jsou nezamýšleny“. Podobně to vidí také Frans de Waal. Bateson ale současně vidí v morálním jednání skryté prvky egoismu (nevědomé čerpání sociálních výhod z toho plynoucích).

Aristoteles (384 – 322 př. Kr.) v Nikomachově etice postavil první základ, jenž spolu s Desaterem dodnes tvoří pilíř etických principů naší společnosti. V uvedeném spise je následující definice morálky: Je-li dvojí ctnost, jedna rozumová a druhá mravní, má ctnost rozumová vznik a vzrůst většinou v učení, proto potřebuje zkušenosti a času, kdežto ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku, odkud obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova „zvyk“ (ethos).

Nanejvýš zajímavé je, tak s Aristotelovou úvahou korespondují výsledky zobrazovacích vyšetření mozku při morálním rozhodování. Jedinci, kteří se v dilematické situaci chovají „jak se má“, neaktivují mozkové kontrolní kognitivní struktury, zatímco jedinci, kteří „odolávají pokušení“ je aktivují velmi výrazně. Stane-li se morální jednání skutečně „zvykem“, má s ním člověk mnohem méně potíží a chová se tak víceméně automaticky.

Morálně orientované chování můžeme vidět ze tří různých úhlů, všechny jsou oficiální:
- etika ctnosti vycházející ze sebeúcty;
- etika deontická s danými a vždy platnými pravidly;
- etika konsekvencionalistická s výslednou největší výhodou pro celé společenství.

Všechny můžeme demonstrovat na jednoduchém příkladu – najdu peněženku a nikdo mě nevidí. Etika ctnosti říká, že ji odevzdám. Protože kdybych si ji ponechal, nemohl bych si sám sebe v budoucnosti vážit. Jsem přece slušný člověk s určitými kvalitami a ti jisté věci nedělají. Etika deontická říká, že aristotelská ctnost mi velí nekrást, a tohle by jistým způsobem krádež byla. Konsekvencionalistická etika mi podsouvá myšlenku, že kdybychom se nečestným způsobem zachovali všichni, dostali bychom se na úroveň středověkých arabských kmenů, jež se živily tím, že se vzájemně olupovaly.

Postfaktická morálka, která zrelativizovala všechny hodnoty, především dehumanizovala člověka. Jestliže se smí všechno, končí doba společenské dohody o určitých pravidlech a nastává Aldingtonem popsaná situace, kdy všichni lidé jsou nepřátelé. Všichni lidé jsem také každý z nás, tedy i já sám, dokud se nepřichýlíme ke kognitivnímu kotrmelci, že všichni Kréťané jsou lháři, jak prohlásil jeden Kréťan. Nemohu-li si vážit nikoho, nemohu si vážit ani sám sebe a jak mám potom s takovým tvorem vydržet?!?

Návrat sebeúcty je prvním krokem k nápravě vztahů ve společnosti. Dobrovolné rozhodnutí nedělat nic špatného není zdaleka tak bolestné, jak se nám v této chvíli jeví. Život v pravdě – jak už zmiňuje Václav Havel v Moci bezmocných – je do jisté míry dokonce pohodlnější než život ve společně sdílené lži. A rozhodně kvalitnější.