Jaké ionty nesou fronty?
Fyziky dlouho trápila otázka, proč je obloha modrá a proč například není fialová, což by bylo z jejich hlediska správnější. Pak se rozhodli, že za to můžou naše oči. A to proto, že mají čípky (jiné než ty z lékárny, neboť ty se umísťují úplně jinam než do očí).
S frontami, které se přes nás přesunují, je to zdánlivě srozumitelné: teplý vzduch se šíří nahoře a postupně vytlačuje ten studený, který je všude. Takže napřed je jen nahoře a pak i dole. Je to takové luxování naruby. Napřed se v pokoji vyluxuje strop, pak vzduch a úplně nakonec koberec. Navíc ten lux nenasává, ale fouká. Se studeným je to opačně. Obojí tak popírají úsloví: jednou jsi dole jednou nahoře. Každý patří jinam. Když jdou moc rychle, je to tajfun, nebo alespoň orkán. Až sem to chápu. Možná, že blbě, ale je to pro mě jasné.
Prostě jde fronta a bude jiné počasí. Píšou, že jde rychlostí povolenou v uzavřených osadách, tedy 50 km za hodinu a tak, když mi ze z Plzně telefonujou, že prší, vím, že s jejich mezinárodním rychlíkem dorazí déšť i do Prahy, pokud se cestou nevyčerpá. Nebo pokud to není tajfun. Co je ale pro mě nezodpovězenou otázkou; jaký sajrajt tlačí fronty před sebou? Zejména ty, co se plazí při zemi.
V mém případě totiž do frontálního systému zasahuje MŮJ lidský faktor. Nejsem ale sám a proto tenhle problém otevírám. Postupně, v průběhu několika desetiletí, jsem svěřil do péče ortopédů tři velké klouby. O svém, zcela hezky srostlém kolenu jsem se znovu citelně dozvěděl tři měsíce po odstranění sádry, když začaly podzimní plískanice. Měl jsem dojem, že mi ho v noci někdo zničil znovu. Protože jsem zažil, jak rádi ortopedi klouby punktují, zašel jsem po ránu raději na revmatologii. „Teď budeš věštit počasí“, ujistil mě kolega. Věštil jsem spolehlivě ještě rok, pak tato schopnost vyhasla.
Léta jdou a jak ubývá mozkových buněk, přibývá věšteckých schopností zhojených a jindy dobře sloužících kloubů. Jsou spolehlivější než Karas (toho mám nejraději). Čemu ale naprosto nerozumím, je jejich variabilní odpověď. Před pár dny to bylo koleno, dnes je to kotník, přičemž koleno je zcela němé. Hnusně bude venku úplně stejně, kde tedy můj organismus shledává rozdíly? Chápu, že po bouřce je ve vzduchu víc iontů a astmatici naříkají. Ale ti naříkají jednotně. Proč můj věštecký kloubní systém reaguje „individuálně“? Navíc se přidal čtvrtý velký kloub, kterému nikdy nebylo ublíženo.
Největší záhadou, kterou musí věda vyluštit, je prý vyřešení toho, co vše lze nacpat do sekané. A moje otázka stojí ve frontě hned na druhém místě. Newton se domníval, že modrá část bílého světla je způsobena částečkami prachu, pak se zjistilo, že jde o molekuly. Mně by zajímalo, co za činitele před sebou tlačí fronty. A za co jsou odpovědné klouby.
S frontami, které se přes nás přesunují, je to zdánlivě srozumitelné: teplý vzduch se šíří nahoře a postupně vytlačuje ten studený, který je všude. Takže napřed je jen nahoře a pak i dole. Je to takové luxování naruby. Napřed se v pokoji vyluxuje strop, pak vzduch a úplně nakonec koberec. Navíc ten lux nenasává, ale fouká. Se studeným je to opačně. Obojí tak popírají úsloví: jednou jsi dole jednou nahoře. Každý patří jinam. Když jdou moc rychle, je to tajfun, nebo alespoň orkán. Až sem to chápu. Možná, že blbě, ale je to pro mě jasné.
Prostě jde fronta a bude jiné počasí. Píšou, že jde rychlostí povolenou v uzavřených osadách, tedy 50 km za hodinu a tak, když mi ze z Plzně telefonujou, že prší, vím, že s jejich mezinárodním rychlíkem dorazí déšť i do Prahy, pokud se cestou nevyčerpá. Nebo pokud to není tajfun. Co je ale pro mě nezodpovězenou otázkou; jaký sajrajt tlačí fronty před sebou? Zejména ty, co se plazí při zemi.
V mém případě totiž do frontálního systému zasahuje MŮJ lidský faktor. Nejsem ale sám a proto tenhle problém otevírám. Postupně, v průběhu několika desetiletí, jsem svěřil do péče ortopédů tři velké klouby. O svém, zcela hezky srostlém kolenu jsem se znovu citelně dozvěděl tři měsíce po odstranění sádry, když začaly podzimní plískanice. Měl jsem dojem, že mi ho v noci někdo zničil znovu. Protože jsem zažil, jak rádi ortopedi klouby punktují, zašel jsem po ránu raději na revmatologii. „Teď budeš věštit počasí“, ujistil mě kolega. Věštil jsem spolehlivě ještě rok, pak tato schopnost vyhasla.
Léta jdou a jak ubývá mozkových buněk, přibývá věšteckých schopností zhojených a jindy dobře sloužících kloubů. Jsou spolehlivější než Karas (toho mám nejraději). Čemu ale naprosto nerozumím, je jejich variabilní odpověď. Před pár dny to bylo koleno, dnes je to kotník, přičemž koleno je zcela němé. Hnusně bude venku úplně stejně, kde tedy můj organismus shledává rozdíly? Chápu, že po bouřce je ve vzduchu víc iontů a astmatici naříkají. Ale ti naříkají jednotně. Proč můj věštecký kloubní systém reaguje „individuálně“? Navíc se přidal čtvrtý velký kloub, kterému nikdy nebylo ublíženo.
Největší záhadou, kterou musí věda vyluštit, je prý vyřešení toho, co vše lze nacpat do sekané. A moje otázka stojí ve frontě hned na druhém místě. Newton se domníval, že modrá část bílého světla je způsobena částečkami prachu, pak se zjistilo, že jde o molekuly. Mně by zajímalo, co za činitele před sebou tlačí fronty. A za co jsou odpovědné klouby.