Ve třetí měšťance...
To je dnes osmá třída a vývoj uspíšl telecí léta; bylo nám míň, než je těm dnešním, kteří jsou vyspělejší.
Cestou ze školy jsme odložili aktovky a hráli „vokna“, což byl minifotbal tenisákem všech proti všem a brankami byla okna do sklepů. kudy uhlíři vysypávali z puten uhlí na topení. Doma jsem si tehdy sestavil z uhlíků z plochých baterií připojených na vlastnoručně zjednosměrněný elektrický zdroj přístroj na elektrolýzu vody a vyráběl jsem vodík, který bouchal, když se zapálil. V pozdním odpoledni mi bylo jednou týdně dopřáno na krystalovém přijímači, který mi daroval Zdeněk Procházka, ulovit pořad orchestru Karla Vlacha. K velkému rádiu jsem přístup neměl, takže AFN Munich mi dopřáno nebylo, dosáhl jsem jen na Prahu 1.
Beznadějně jsem miloval Miladu, která mou lásku přezírala a získával marně její přízeň tím, že jsem ji doučoval matematiku, vůči níž byla opravdu neobyčejně uzavřená a nepřístupná. Holky jsme pod oděvem na zádech tahali za gumičky od podprsenek zvaných „prakovky“ a jako fetiše skrývali jejich šály napajcované vůní parfémů zvaných „živé květy“. Byly to neobyčejně silné čichové zážitky.
Pohřeb Klementa Gottwalda nám zkazil taneční večírek na horách, takže jsme na rozdíl od mnoha soudružek jeho smrt ani neoplakali. Naděje, které mnozí „reakcionáři“ vkládali do Antonína Zápotockého, přezdívaného též „ušaté torpédo“, byly marné. Odborář z Kladna utáhl šrouby ještě o půl závitu víc, jak dosvědčili muklové v kriminálech.
Čím je ale stále vzorem pro dnešní politiky, je jeho prolhanost. V pondělí informoval národ veřejně, že podvratné řeči o chystané měnové reformě jsou fámy a v pátek tu reformu – ožebračení celé společnosti – vyhlásil. Vyšli jsme do světa s třemi novými stovkami v kapse, koncem systému potravinových lístků a zdražením potravin pro všechny zhruba o 20 procent. Jeden haléř čili „halíř“ se stal silnou měnovou jednotkou. Z Německé demokratické republiky sem začala proudit látka na dámské šaty, pánské obleky i košile obecně nazývaná dederon. Bylo to úžasné, něco mezi brněním a pohádkovou tkaninou z kopřiv. Na Škodovku, zvanou Spartak, bylo zájemcům dopřáno čekat v pořadníku déle než rok. Blížili jsme se zvolna k socialismu.
Můj tatínek dostal tehdy bezvadný nápad a vystoupil z KSČ, kam stejně jako několik jeho kamarádů – odbojářů, po válce nadšeně vlezl. Oželel kariéru ve prospěch charakteru. Mohu říct, že naše rodina tehdy zažila zajímavou dobu. Vyloučili ho ale až v roce 1969, což byla kuriozita jejich pravidel. Vystoupit bylo zakázáno!
Reálie té doby si dnešní generace z osmých tříd neumí představit. Bylo tehdy znovu dovoleno hrát ragby – imperialistický sport – a Artur Procházka, vynikající hráč, který nám vysvětlil o pár let později podstatu lidské slušnosti (v ragby podle pravidel můžeš soupeře i zabít, a protože jsi slušnej člověk, tak to neuděláš), ač vynikající hráč, se turnaje sovětských satelitů spáchaného v Rumunsku (první otevření zadrátovaného ráje) nesměl zúčastnit. Důvodem bylo, že v dotazníku, který museli všichni povinně vyplnit, do rubriky „zvláštní znalosti“ napsal: azbuka až do P.
Můj tatínek i Artur mi i – s odstupem několika let – ukázali, co je charakter. Dneska není zdaleka tak dramatická doba. Přesto bych přál těm v osmé a potom i v desáté třídě neméně kvalitní vzory.
Cestou ze školy jsme odložili aktovky a hráli „vokna“, což byl minifotbal tenisákem všech proti všem a brankami byla okna do sklepů. kudy uhlíři vysypávali z puten uhlí na topení. Doma jsem si tehdy sestavil z uhlíků z plochých baterií připojených na vlastnoručně zjednosměrněný elektrický zdroj přístroj na elektrolýzu vody a vyráběl jsem vodík, který bouchal, když se zapálil. V pozdním odpoledni mi bylo jednou týdně dopřáno na krystalovém přijímači, který mi daroval Zdeněk Procházka, ulovit pořad orchestru Karla Vlacha. K velkému rádiu jsem přístup neměl, takže AFN Munich mi dopřáno nebylo, dosáhl jsem jen na Prahu 1.
Beznadějně jsem miloval Miladu, která mou lásku přezírala a získával marně její přízeň tím, že jsem ji doučoval matematiku, vůči níž byla opravdu neobyčejně uzavřená a nepřístupná. Holky jsme pod oděvem na zádech tahali za gumičky od podprsenek zvaných „prakovky“ a jako fetiše skrývali jejich šály napajcované vůní parfémů zvaných „živé květy“. Byly to neobyčejně silné čichové zážitky.
Pohřeb Klementa Gottwalda nám zkazil taneční večírek na horách, takže jsme na rozdíl od mnoha soudružek jeho smrt ani neoplakali. Naděje, které mnozí „reakcionáři“ vkládali do Antonína Zápotockého, přezdívaného též „ušaté torpédo“, byly marné. Odborář z Kladna utáhl šrouby ještě o půl závitu víc, jak dosvědčili muklové v kriminálech.
Čím je ale stále vzorem pro dnešní politiky, je jeho prolhanost. V pondělí informoval národ veřejně, že podvratné řeči o chystané měnové reformě jsou fámy a v pátek tu reformu – ožebračení celé společnosti – vyhlásil. Vyšli jsme do světa s třemi novými stovkami v kapse, koncem systému potravinových lístků a zdražením potravin pro všechny zhruba o 20 procent. Jeden haléř čili „halíř“ se stal silnou měnovou jednotkou. Z Německé demokratické republiky sem začala proudit látka na dámské šaty, pánské obleky i košile obecně nazývaná dederon. Bylo to úžasné, něco mezi brněním a pohádkovou tkaninou z kopřiv. Na Škodovku, zvanou Spartak, bylo zájemcům dopřáno čekat v pořadníku déle než rok. Blížili jsme se zvolna k socialismu.
Můj tatínek dostal tehdy bezvadný nápad a vystoupil z KSČ, kam stejně jako několik jeho kamarádů – odbojářů, po válce nadšeně vlezl. Oželel kariéru ve prospěch charakteru. Mohu říct, že naše rodina tehdy zažila zajímavou dobu. Vyloučili ho ale až v roce 1969, což byla kuriozita jejich pravidel. Vystoupit bylo zakázáno!
Reálie té doby si dnešní generace z osmých tříd neumí představit. Bylo tehdy znovu dovoleno hrát ragby – imperialistický sport – a Artur Procházka, vynikající hráč, který nám vysvětlil o pár let později podstatu lidské slušnosti (v ragby podle pravidel můžeš soupeře i zabít, a protože jsi slušnej člověk, tak to neuděláš), ač vynikající hráč, se turnaje sovětských satelitů spáchaného v Rumunsku (první otevření zadrátovaného ráje) nesměl zúčastnit. Důvodem bylo, že v dotazníku, který museli všichni povinně vyplnit, do rubriky „zvláštní znalosti“ napsal: azbuka až do P.
Můj tatínek i Artur mi i – s odstupem několika let – ukázali, co je charakter. Dneska není zdaleka tak dramatická doba. Přesto bych přál těm v osmé a potom i v desáté třídě neméně kvalitní vzory.