Pamatuji se dodnes na německou větu, Ich werde zeichnen, kterou mě naučila správcová v našem domě. Doma by nikoho nepopadlo učit mě německy. Dodnes o moc více z tohoto jazyka neumím. Už to nestihnu a je to škoda.

Měl jsem kdysi pacientku, která vyrůstala v pražské německo-židovské komunitě a pamatovala Egona Ervína Kische, na něhož vzpomínala se zvláštní jiskrou v oku. Hovořila plynně česky, německy, francouzsky a jidiš. Židovka nebyla, naopak, bylo jí – jako německé občance – umožněno hrát za války v Národním divadle. Po válce nebyla odsunuta, protože se velmi intenzivně zúčastnila českého odboje. Vyprávěla o lekcích na pražské psychiatrické klinice, kde se naučila přesvědčivě simulovat psychózu, což měla použít v případě zatčení. Vzpomínku na ni mi oživila kniha Friedericha Torberga: Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách. A také dnešní oslavy.

Chodí mi denně stránka programu (nebo jak se to jmenuje v hantýrce lidí, pro něž je počítač nepostradatelným společníkem 25 hodin denně) Britannica připomínající výročí připadající na každý den. Dnes jsem zde našel výročí téměř 120 let od smrti Paula Gauguina a uvědomil jsem si, jak hluboko jsem zakořeněn, chceme-li, ukotven. Ten umělec tu žije se mnou. Doslova. Od jiných jsem naproti tomu vzdálen a oddělen vysokou zdí.

Německá okupace způsobila, že celá moje i další generace zaujala naprosto nepřátelské stanovisko ke všemu německému, včetně Wagnerovy hudby. Mohl stokrát Zdeněk Nejedlý opakovat, že není Němec jako Němec, třeba taková Božena Němcová, nám se při pouhé představě čehokoliv německého zježily chlupy. Obstál snad jen stařec Goethe a ironik Heine, potom ti, kteří stačili včas emigrovat. O totéž se v roce 1968 zasloužili Rusové a nemohou se divit, že jim dodnes plno Čechů neřekne jinak, než Rusáci. Ostatně švábi ani rusi nepatří k milovanému domácímu hmyzu. Po roce 1968 překřtili akademici rusy na švabíky, lahůdkáři po jejich vzoru ruská vejce na Henri vejce, ale to stejně nepomohlo.

Německou kartou úspěšně zahrála při prezidentské volbě Zemanova parta a odstranila tak konkurenta, a tatáž společnost (pouze ochuzená o Šloufa), která se snaží působením na emoce nyní vzbudit slovanský sentiment a obdiv k cáru Vladimíru.

To, že se na okraji Starého města a Josefova zase sejde parta dětí, která bude hovořit trojjazyčně, je bohužel jen vidina. Dodnes ani věda, která by měla být univerzální, nedokázala překlenout různé pozůstatky herderovského nacionalismu, má trhliny, jež nyní rozšiřují peníze té či oné strany investované tam v zápase o moc, se spíše rozšiřují. Ta předválečná dáma, Němka, která byla doma v Praze a hájila její zájem, však ve mně vzbuzuje naděje. Na rozdíl od našeho prezidenta a jeho spolku.