Jsem rád, že zde mohu uvést vyjádření PaeDr Karly Vítkové z Psychiatrické nemocnice v Opavě, které mimo jiné zaslala také autorkám pořadu a svolila s jeho zveřejněním zde.



Dlouho jsem váhala s reakcí na uvedený pořad, ale poslední kapkou mé váhavosti bylo shlédnutí
vyjádření paní Gandalovičové. K tomu všemu se mlčet nedá. Takže od začátku. Tvůrci pořadu zaslouží
naše poděkování především za to, že se nebojí odkrýt praktiky, které nemají nic společného ani s
odborností, ani s pomocí potřebným dětem. Je až neuvěřitelné, co všechno se může dít v právním
státě pod rouškou humanity a pomoci.

Nebudu rozebírat vše to, co dokument odkryl. To těm, kteří problematice rozumí a mají s ní svou
zkušenost, připadá až neskutečné. Chci hlavně reagovat na tvrzení, že „stát nic ani rodičům ani dětem
s PAS nenabízí“ (vyjádření paní Gandalovičové).

Takže:
1. Stát zřídil řadu speciálně pedagogických center zaměřených právě na problematiku PAS. Tato
centra se společně s pedopsychiatry a klinickými psychology podílejí nejen na diagnostice PAS, ale i
na metodickém vedení těch, kteří následně s těmito dětmi pracují.

2. Děti s PAS jsou stejně jako ostatní děti zařazovány do MŠ a ZŠ, kde o ně pečují vysokoškolsky
vzdělaní pedagogové se speciálně pedagogickou kvalifikací a s mnoha absolvovanými vzdělávacími
programy zaměřenými na tuto problematiku. Těmto pedagogům jsou nápomocni asistenti, kteří musí
v případě asistence u dětí s PAS absolvovat řadu, podotýkám odborníky vedených kurzů (a to vše
hradí stát). Vše je ze strany nadřízených orgánů přísně kontrolováno. Každý takovýto kurz musí být
akreditován, lektoři se musí prokázat patřičnou kvalifikací a praxí.

3. Stát přispívá rodičům nejvyšším měsíčním příspěvkem na postižení dítěte s PAS, který by měl být
využíván právě k tomu, aby se těmto dětem dostalo co nejlepší péče, aby v případě zvýšené
náročnosti péče o dítě s PAS si mohl rodič zaplatit třeba výpomoc s dítětem na doma nebo do školy
prostřednictvím osobního asistenta dítěte.

4. Pobyty dětí s PAS v předškolních a školských zařízeních jsou minimálně půldenní, často až do
podvečerních hodin, v některých případech i internátní (opět vše hradí stát).

5. Stát vybudoval řadu stacionářů (většinou v rámci sociálních a školských služeb), kde mohou rodiče
s dětmi docházet, a kde se jim dostává specializovaná péče orientovaná konkrétně na jejich
potřeby(opět hradí stát) .

Je pravda, že v terénu jsou poddimenzovány služby pedopsychiatrů a klinických psychologů, kterých
je bohužel nedostatek. Práce těchto profesí je velmi náročná a vyžaduje si několikaleté studium a
následně řadu dalších výcviků. Takže to, co odhalil tento dokument, je opravdu jen a jen o „kupčení“
s nadějí. A velké poděkování od nás všem těm, kteří se nebáli tento „šlendrián“ jednak odhalit a
jednak pojmenovat věci pravými jmény. A to především díky autorce nahrávky, režisérce pořadu, dále
MUDr. J. Matýsovi, který má s těmito dětmi bohaté zkušenosti, a který se nebál rozkrýt a hlavně se
objektivně veřejně vyjádřit k tomu, co vše se kolem dětí s PAS může dít. A jen na závěr, s dětmi s PAS
máme bohaté, několikaleté zkušenosti, takže tato problematika je nám známa v celé její šíři.

Za kolektiv pracovníků ZŠ a MŠ při Psychiatrické nemocnici v Opavě
PaedDr. Karla Vítková