Přiznejme, že jsou jenom souborem menších omylů ve srovnání s minulými (někdy ale i větších).

Covidová panika nám ukázala, co nefunguje. Především nefunguje diktát medicíny, protože pandemie NENÍ jen problém medicínský. Je to problém komplexní, který nevyřeší epidemiologové. Na nastavení rovnováhy v systému posvátnost ŽIVOTŮ versus chronické ŽIVOŘENÍ je třeba systémového konsenzu s dalšími oblastmi lidského počínání.

Pokud se vláda chová jako sbor idiotských diktátorů, je třeba nastavit a použít kontrolní mechanismy, které ji usměrní. Není absolutně v silách jednoho ředitele zeměkoule zvládnout takovou situaci (což navíc nepatřilo mezi jeho pravomoci, ale patřilo krizovému štábu!) a je třeba jeho choutky a narcismus uvést na pravou míru. I za tu cenu, že přijedou dva silní muži se svěrací kazajkou.

Všichni – parlament, vláda, opozice, soudní moc a prezident – jste odpovědní za 30 000 mrtvých, které za sebou zanechal jeden mocichtivý estébák a dneska si to ještě pochvaluje, jak to dobře zvládnul a hodlá poroučet dál. Na něco podobného se musí připravit pojistky, protože pandemie covidu není zdaleka posledním malérem tohoto století.

Partyzánské akce jednotlivců jsou aktivitou firdikační (z německého für dia Katze), které zmatek jen zvyšují. Je třeba celospolečenské dohody o tom, kterou „pravdu“ budeme uznávat a nepřihřívat si narcistickou polívku v rebelské roli. Společnost je naladěna chovat se solidárně, strach je však mocnější než racionalita a pokud někdo s touhle kartou hraje ve chvílích všeobecného ohrožení, výsledky jsou v konečném úhrnu špatné.

Společenství, které si neuvědomí svoje chyby, je bude opakovat. Průšvihy současného rozsahu vyvolávají automaticky emoční reakci: buď paniku, nebo popření. Za poslední 3 000 000 let nám ale narostla mozková kůra, kterou by bylo chytré v takové situaci zapnout!