Psychedelika a tato společnost; Kyslý versus Sláma a moje zkušenost s LSD
Myslím, že odpověď lze shrnout jednoduše: Spousta geniů chlastala, ale alkohol neposunul lidstvo nijak kupředu.
Ještě jako medik jsem byl přijat do společenství, které pracovalo s LSD, jako doktor jsem dostal oprávnění používat je při psychoterapii, po první atestaci jsem strávil několik měsíců v Sadské, kde pod vedením úžasného člověka Milana Hausnera a geniálního psychologa Zbyňka Havlíčka běžela psycholytická terapie v rozsáhlém měřítku (několik intoxikací denně, večer probíraných navíc v terapeutické skupině, arteterapie, osobní pohovory s analytických souvislostech, aha-momenty s abreakcí, atakdál).
Bohužel, nikdo se v minulé dekádě neměl k tomu, aby zpracoval rozsáhlý materál, který tam byl k dispozici. Což je podle mě jedna z největších chyb = vykašlat se na zkušenost a začít znovu se spasitelským kompexem jako na zelené louce.
Práce s LSD se rozdělila tehdy do dvou zásadních proudů: psycholytického (Leuner, Hausner a následovníci) využívajícího vybavení paměťové stopy k dynamické terapii a psychedelického (Leary a pak i Grof) využítí rozpadu struktury ega a „splynutí s vesmírem“.
Stejně jako první jízda čertovým mlýnem na Matějské pouti a první návštěva Paříže, je první intoxikace LSD něčím úžasným. My jsme tehdy „museli“ (s velkou chutí) absolvovat několik intoxikací, abychom poznali různé stavy, které mohou naši budoucí pacienti zažít. Nemohu popřít, že to může být inspirativní; prožitek synestezie (skyšel jsem svým levým horním špičákem modrou barvu) mě po létech přivedl k hlubšímu zkoumání téhle problematiky. Ale to studovalo paralelně se mnou mnoho lidí bez tohoto prožitku, takže tak unikátní inspirace to zase není.
Co chybí dnešním nadšencům, je katamnéza terapeutických příběhů. Sama abreakce je firdikační zážitek (für die Katze = pro kočku), protože nestačí ke kýžené změně, kterou je nutné posilovat po delší dobu. Jako nadšenci jsme nepočítali čas, leč zpětně zhodnoceno, kdybychom tutéž dobu věnovali pacientům v úseku několika měsíců, bylo by to mnohem užitečnější.
Když prezident Nixon zjistil, jak snadné je vyrobit milion dávek LSD, zařadil tuhle molekulu vysoko před nebezpečný heroin. Tím jí sice zatrhl tipec, ale také umístil do centra pozdější pozornosti (molekula – mučedník). Jeden velký šaman řekl: k mystickému zážitku lze dojít po schodech (usilovnou několikaletou prací), nebo vyjet výtahem s psychedelickou drogou. Je otázkou, zda tato druhá cesta obohacuje tolik lidskou osobnost a na to se její propagátoři neptají.
Stanislav Lem, polský psychiatr a jeden z prvních sci-fi autorů, napsal nádhernou vizi nazvanou Futurologický kongres. Cestovatelé z dneška přijedou do budoucnosti, kde jsou všichni nadrogovaní, aby se to dalo přežít. A já se ptám, zda není lepší pěstovat takové vztahy, aby byl čas smysluplně naplněn?
Ještě jako medik jsem byl přijat do společenství, které pracovalo s LSD, jako doktor jsem dostal oprávnění používat je při psychoterapii, po první atestaci jsem strávil několik měsíců v Sadské, kde pod vedením úžasného člověka Milana Hausnera a geniálního psychologa Zbyňka Havlíčka běžela psycholytická terapie v rozsáhlém měřítku (několik intoxikací denně, večer probíraných navíc v terapeutické skupině, arteterapie, osobní pohovory s analytických souvislostech, aha-momenty s abreakcí, atakdál).
Bohužel, nikdo se v minulé dekádě neměl k tomu, aby zpracoval rozsáhlý materál, který tam byl k dispozici. Což je podle mě jedna z největších chyb = vykašlat se na zkušenost a začít znovu se spasitelským kompexem jako na zelené louce.
Práce s LSD se rozdělila tehdy do dvou zásadních proudů: psycholytického (Leuner, Hausner a následovníci) využívajícího vybavení paměťové stopy k dynamické terapii a psychedelického (Leary a pak i Grof) využítí rozpadu struktury ega a „splynutí s vesmírem“.
Stejně jako první jízda čertovým mlýnem na Matějské pouti a první návštěva Paříže, je první intoxikace LSD něčím úžasným. My jsme tehdy „museli“ (s velkou chutí) absolvovat několik intoxikací, abychom poznali různé stavy, které mohou naši budoucí pacienti zažít. Nemohu popřít, že to může být inspirativní; prožitek synestezie (skyšel jsem svým levým horním špičákem modrou barvu) mě po létech přivedl k hlubšímu zkoumání téhle problematiky. Ale to studovalo paralelně se mnou mnoho lidí bez tohoto prožitku, takže tak unikátní inspirace to zase není.
Co chybí dnešním nadšencům, je katamnéza terapeutických příběhů. Sama abreakce je firdikační zážitek (für die Katze = pro kočku), protože nestačí ke kýžené změně, kterou je nutné posilovat po delší dobu. Jako nadšenci jsme nepočítali čas, leč zpětně zhodnoceno, kdybychom tutéž dobu věnovali pacientům v úseku několika měsíců, bylo by to mnohem užitečnější.
Když prezident Nixon zjistil, jak snadné je vyrobit milion dávek LSD, zařadil tuhle molekulu vysoko před nebezpečný heroin. Tím jí sice zatrhl tipec, ale také umístil do centra pozdější pozornosti (molekula – mučedník). Jeden velký šaman řekl: k mystickému zážitku lze dojít po schodech (usilovnou několikaletou prací), nebo vyjet výtahem s psychedelickou drogou. Je otázkou, zda tato druhá cesta obohacuje tolik lidskou osobnost a na to se její propagátoři neptají.
Stanislav Lem, polský psychiatr a jeden z prvních sci-fi autorů, napsal nádhernou vizi nazvanou Futurologický kongres. Cestovatelé z dneška přijedou do budoucnosti, kde jsou všichni nadrogovaní, aby se to dalo přežít. A já se ptám, zda není lepší pěstovat takové vztahy, aby byl čas smysluplně naplněn?