Pevně se držme starodávné cesty, abychom ovládli to, co máme dnes. Lao C´

Deviace je slovo s neutrálním nábojem, ani plus ani mínus a značí „odchylku“. V tomto smyslu používám termín v dalším textu. Tolik k nezbytnému osvětlení terminologie.

Smyslem života je život. Zatím nikdo nic lepšího neobjevil. Život a jeho pokračování, asi také další vývoj. Od jistého momentu vývoje končí samobřezost (partenogeneze) a život pokračuje setkáním zárodečných buněk, samčích a samičích. Tudy jde, aniž by bral v úvahu, že existují tvorové, kteří jsou jiní a nemají v žádném pokračování života svou vymezenou úlohu. Zvířata nediskriminují deviací postižené druhy, aniž by je posílala do rezervací nebo vyznamenávala. Pokračování života můžeme shrnout do jednoduché formule: k pobavení a radosti samic si samci dají přes hubu a vízěz bere vše, což znamená, že jeho gen se šíří dál.

Sociální inženýři by si měli uvědomit, že takhle to chodí, má-li být život zachován. Dvacáté pohlaví nebude navzdory obráncům nejrůznějších deviací pokračováním života a není důvod, proč by mělo být oslavováno a zvýhodňováno. Jelikož také u jiných druhů než u primátů najdeme homosexualitu, není nutné se nad její existencí pozastavovat. Psychiatr Ari Kiev sjezdil v minulém století svět křížem krážem, výsledkem jeho poznání je, že všude – bez ohledu na jakékoliv podmínky a poměry – existuje 1 % schizofreniků. Ti většinou nezanechávají mnoho potomků, protože porucha začíná záhy a z běžné sexuální soutěže je většinou vyřazuje. Přesto je jich stále stejně – je to tedy nejspíš jakási „laboratoř přírody“, stejně jako 6 % těžkých depresí s podobným, ač méně sociálně závažným handicapem. Jisté procento odchylek najdeme od každé ideální normy.

Všichni kazatelé na téma obhajob nejpodivuhodnějších podob sexuální identity by se měli seznámit s vývojovou teorií Erika Eriksona, která se jeví v současné pomatené době dost věrohodná. Období adolescence (dříve puberta) je obdobím hledání vlastní identity. Není to pouhé nevypočítatelné bombardování pohlavními hormony, ale také obdobím zásadních změn v mozku a obtížným sociálním dozráváním. Hormony nejsou dávkovány podle předepsaného schematu a tak není divu, že mladý člověk se cítí dneska tak a zítra úplně jinak, počínaje sebevědomím a konče sexuální jistotou. „Primitivní“ společnosti měly chytrá zařízení, oddělené domy, kde dospívající vyrůstali/y a sžívali/y se se svou dospělou rolí. Byly jim přitom předkládány jasné a polárně vymezené vzory a příklady. Nebyli mateni žádnými módními výstřelky, aniž znejisťováni/y, byli/y naopak ujišťováni/y o své dospělé identitě.

To byli „primitivní blbci“, zatímco naše společnost nechává předškolní děti určovat, co mají rodiče dělat propagujíc to co „permisivní výchovu“, a běda těm, kteří by to chtěli naopak a ponechává dospívající na pospas jejich nejistotám, což je potencováno snadným přístupem k psychoaktivním látkám s destruktivním vlivem na vývoj mozku a propagací nejrůznějších deviací. Navíc v každodenním životě zpochybněním ženských a mužských rolí – což jsou opravdu dvě odlišná pohlaví s odlišnými biopsychosociálními danostmi a cíli. Proto jako národ i jako velké společenství vymíráme a stejně jako Řím to tady vše bude brzy patřit „barbařům“. Ať se bráníme imigraci jak posedlí.

Kdysi mi jeden specialista na lateralitu vysvětlil, že se rodí spousta nevyhraněných jedinců, původně ami praváků, ani leváků, ale protože tento svět je postaven pro pravoruké, tak se většina z nich přizpůsobí, jen ti zcela vyhranění zůstanou leváky. Přitom pro TUHLE menšinu zatím právní úpravy nemáme. Akorát jim už dovolíme psát levou rukou. Což ale také povolujem ostatním odchylkám. Aniž by bylo nutné denně psát o leváctví, jeho přednostech a problémech. A vymáhat pro ně práva! A z těch nejistých dělat „přesvědčené“ leváky.