Kam věda nedosáhne, a přece to denně existuje
Na okraj publikace DUŠE A TĚLO.
Ve výběru témat, autorů a editorské funkci vynikajícího a vzdělaného lékaře Jana Poněšického, který umí jak psychologii (včetně té, která se označuje jako hlubinná), tak velice dobře somatickou medicínu, vychází v nakladatelství Triton třísetstránková publikace s uvedeným názvem. Protože odborníci v psychosomatice jsou více zaměření na mluvu s lidmi, než na hledání nemocí, je podle mého soudu stravitelná i pro lidi bez medicínského vzdělání a pochopitelně ji doporučuji kolegyním a kolegům.
Jestliže 25-33% pacientů v ordinacích praktických lékařů přichází s potížemi, které jsou nakonec označeny jako „funkční“ (to znamená: má potíže, ale nemá vědecky požehnanou „nemoc“, např. únavový syndrom), dostává se jak pacient, tak jeho doktor/ka do nezáviděníhodné situace. Nemoc, přeloženo do srozumitelné češtiny, je něco, co omezuje člověka natolik, že „ne-může“. A ten stav nezpůsobují ni bakterie, ni viry, ni geny.
Kde se stala chyba? Emoce začala poctivě studovat medicína až v posledních dekádách, do té doby je ponechávala spekulacím. Jestliže dnes prohlašuje, že se věnuje „věcem reálným“, které může měřit, vážit a nakonec statisticky zpracovat, je dobré jí připomenout, že také mezilidské vztahy jsou zcela reálné a nastavení člověka zásadně ovlivňují. A na to zatím nemá vercajk, pročež to posouvá daleko za hranice toho, co jí „stojí za to“.
Psychosomatický přístup otevírá jiné dveře do existujícího světa a jak řekl kdosi z klasiků, skutečnost, že to není věda, ještě neznamená, že je to špatné. Čeští vědci se zaštítili firmou SISYFOS, aniž by si uvědomili, že to byl jeden z největších hajzlů řecké mytologie (něco jako kdyby si dal spolek průvodců českými lesy název BABINSKÝ). Je pak dojemné, když takový tvor kritizuje jiné. Věda není špatná, není však ředitelkou zeměkoule! A psychosomatický přístup připomíná, že „medicína je dodnes cosi mezi vědou a uměním“.
V době, kdy se v teoretické úrovni začíná fyzika kamarádit s teologií by bylo dobré, kdybychom našli most mezi tělem a duší. Uvedená publikace k tomu přináší některé užitečné příspěvky. Kromě otázky JAK, kterou si klade biomedicínský přístup, psychosomatika se nebojí položit také otázku PROČ, které se věda bojí víc než čert kříže.
Ve výběru témat, autorů a editorské funkci vynikajícího a vzdělaného lékaře Jana Poněšického, který umí jak psychologii (včetně té, která se označuje jako hlubinná), tak velice dobře somatickou medicínu, vychází v nakladatelství Triton třísetstránková publikace s uvedeným názvem. Protože odborníci v psychosomatice jsou více zaměření na mluvu s lidmi, než na hledání nemocí, je podle mého soudu stravitelná i pro lidi bez medicínského vzdělání a pochopitelně ji doporučuji kolegyním a kolegům.
Jestliže 25-33% pacientů v ordinacích praktických lékařů přichází s potížemi, které jsou nakonec označeny jako „funkční“ (to znamená: má potíže, ale nemá vědecky požehnanou „nemoc“, např. únavový syndrom), dostává se jak pacient, tak jeho doktor/ka do nezáviděníhodné situace. Nemoc, přeloženo do srozumitelné češtiny, je něco, co omezuje člověka natolik, že „ne-může“. A ten stav nezpůsobují ni bakterie, ni viry, ni geny.
Kde se stala chyba? Emoce začala poctivě studovat medicína až v posledních dekádách, do té doby je ponechávala spekulacím. Jestliže dnes prohlašuje, že se věnuje „věcem reálným“, které může měřit, vážit a nakonec statisticky zpracovat, je dobré jí připomenout, že také mezilidské vztahy jsou zcela reálné a nastavení člověka zásadně ovlivňují. A na to zatím nemá vercajk, pročež to posouvá daleko za hranice toho, co jí „stojí za to“.
Psychosomatický přístup otevírá jiné dveře do existujícího světa a jak řekl kdosi z klasiků, skutečnost, že to není věda, ještě neznamená, že je to špatné. Čeští vědci se zaštítili firmou SISYFOS, aniž by si uvědomili, že to byl jeden z největších hajzlů řecké mytologie (něco jako kdyby si dal spolek průvodců českými lesy název BABINSKÝ). Je pak dojemné, když takový tvor kritizuje jiné. Věda není špatná, není však ředitelkou zeměkoule! A psychosomatický přístup připomíná, že „medicína je dodnes cosi mezi vědou a uměním“.
V době, kdy se v teoretické úrovni začíná fyzika kamarádit s teologií by bylo dobré, kdybychom našli most mezi tělem a duší. Uvedená publikace k tomu přináší některé užitečné příspěvky. Kromě otázky JAK, kterou si klade biomedicínský přístup, psychosomatika se nebojí položit také otázku PROČ, které se věda bojí víc než čert kříže.