O trestuhodném opomíjení depresí

Napřed ale k nadpisu. Za mých studijních let fungoval na ČVUT vyhlášený kruťas, profesor Servít, který nejednomu studentu zkazil prázdniny a nutil ho studovat k druhému termínu těžké zkoušky. Studenti – ač tehdy neměli sociální sítě – spáchali stejně krutou pomstu a po veřejných záchodech i záchodech v hospodě čmárali heslo: Servít je vůl. To se skvělo vedle žalozpěvu vojáků, ZA 286 (to byl počet dnů do civilu) skutečně od Šumavy k Tatrám a byla zde zpráva, že zdobí též stěny WC vedle Cheopsovy pyramidy. Recese pokračovala o závit výš nápisem: uvedeným v nadpisu tohoto textu. Vrcholu ale bylo dosaženo teprve provoláním: Můj muž je opravdu vůl. Servítová

To byla padesátá a šedesátá léta, mnohé se od té doby změnilo, ale přístup k depresivním pacientům zůstal zakrnělý někde v polovině minulého století. Depku má sice kdekdo a hlásá to hrdě, skutečně depresivní člověk se za svou poruchu stydí, nechá si sypat popel na hlavu, což spočívá v opakování hodnocení blízkých, že je slaboch a kdyby měl trochu vůle, stačilo by to k tomu, aby se sebral.

Do mé ambulance dorazil muž ve středním věku, který se tam dopracoval nestandardní cestou, protože jeho manželka měla kamarádku a ta se zase znala s naší sestřičkou, která mě pořádala, zda bych s ním nepromluvil. Formálně je to v pořádku, protože k psychiatrovi je bezbariérový přístup. Věcně mi na tom vadí, že toho muže viděli v posledním půlroce nejméně tři kolegové a přestože jeho příznaky by byly ukázkovým příkladem v každé lepší učebnici, žádného z nich nenapadlo ho ke mně nasměrovat.

Nic ho netěší, nic ho nebaví, těžko se soustřeďuje, musí se do všeho nutit, nejhorší je to ráno, spánek není vůbec osvěžující, zhubl pět kilogramů, připadá si k ničemu, atakdál, atakdál. Na čem se kolegové shodli, bylo, že v únoru prodělal covid a tohle jsou následky. Kdyby si dali tu práci a drobet nacouvali v čase, zjistili by, že je to vlastně třetí epizoda za poslední dva roky!

Deprese není depka, jak říká název naší chystané knihy, deprese je rozvrat řídících systémů a je významným rizikovým faktorem zhoršujícím celkový zdravotní stav. Deprese po infarktu představuje větší riziko než kouření nebo obezita. Je pravda, že část depresí po čase odezní, ale i tak napáchají škodu a je také pravdy, že ty chronické se vlečou dlouhou dobu.

Izolace, které jsme byli vystaveni v posledních 18 měsících prohloubila mnohé obtíže, že významně přibylo úzkostných poruch i depresí, a že řada z nich zůstává neléčena, většinou s představou, že je to ostuda sama o sobě, s psychiatrem pak dvojnásobná. Po svých přednáškách nejen na toto téma, dostávám často dotaz, co má tázající dělat pro někoho blízkého s depresí. Řeknu: zaveďte ho k psychiatrovi a dozvím se, že ale on nechce... Středověk! Všichni jste ve středověku! Servít