To řekl před více než dvěma tisíciletími římský dramatik Plautus.

Analýza je podle výkladového slovníku vědecká metoda založená na dekompozici celku na elementární části. Mezi psycholidmi je to zkratka pro Freudovu psychoanalýzu, jakož terapeutické školy jeho následovníků. Chcete-li se stát psychoanalytikem, je třeba nechat se za nemalý obnos několik let psychoanalýzat, až dojde krotitel k přesvědčení, že už toho máte dost, abyste mohli být prohlášeni za zralé a schopné, dá vám vysvědčení a můžete jít vydělávat zase vy. Nebo se spokojit se získanými poznatky, nebo se stát surrealistou, filosofem či jinak působící veřejnou či soukromou osobou.

Psychoanalýza má několik dogmat a jedním z nich byl kdysi velmi dlouho posvátný Oidipký komplex, spočívající v tom, že zhruba ve třech letech se chce chlapec oženit se svou matkou, čehož lze dosáhnout pouze zabitím jejího manžela, tedy vlastního otce. Dnes se na to už tolik nevěří, ale v dávných dobách byli heretici vyobcováni. Ostatně Freud sám označil většinu svých žáků za odpadlíky, protože k jeho myšlenkám tu něco přidali, tu od nich naopak cosi odloupli.

Ve velmi kvalitní kanadské židovské rodině Bernsteinů se narodil geniální synek Eric (1910-1970), který se po studiu na McGill University přesunul do USA, kde údajně kvůli dětem si jméno pošvédštil na Berne. Jeho kariéra budoucího psychoanalytika nebyla úplně úspěšná. Zasekl se na Oidipském komplexu a tak ho napřed vyhodil trenér na východě, pak na středozápadu a nakonec v Kalifornii. Nezbývalo, než se vrhnout do Pacifiku a pokračovat, nebo založit novou školu. Eric volil druhou variantu a dobře udělal. Ta jeho zůstala nadále ANALÝZOU, jenže tentokrát s přívlastkem TRANSAKČNÍ. Je to nejlepší ze všech učení o lidském jednání a jeho kořenech, jaké znám a jsem hrdý, že jsem jím byl odkojen.

To je víceméně radostný úvod k méně radostnému, přesto optimistickému pokračování. HAIKU je prastará japonská básnická forma pro krátké vyjádření imprese, emoce, častěji radostné. Jejím pravidlem je 17 slabik, vesměs ve tvaru 5-7.5.

Když na něco přijdu, tak o tom vytrvale kecám. Dospěl jsem k názoru, že HAIKU je ideální spoluprací obou mozkových polokoulí (hemisfér). Ta levá počítá slabiky a ta pravá hlídá celek a jeho smysl. Umístil jsem se do tábora heretiků, který nevyžaduje tvrdě uvedenou formu, ale ponechává pouze pravidlo 17 slabik. Staří Mistři by mi nedovolili ani spáchat harakiri! Potupně bych šel do vyhnanství a do zapomenutí, jemuž i staří Řekové říkali (pro jistotu latinsky) DAMNATIO MEMORIAE. Nicméně počítat do sedmnácti není tak snadné a moje nejlepší haiku, z doby, kdy jsem přecházel rakovinu, s titulem Chemoterapie, zní: Přestože současně zadek těžce zvedám, / tak se nedám (zadek je v originále v ženském rodě, leč nepublikovatelné).

V Čechách žije zajímavá dáma, jmenuje se Dáša Rýdlová a pracuje v organizaci nazvané Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz). Ta je na podporu rodičů, kteří přišli o dítě. Napsala mi nedávno, že se zmocnila mého nápadu o haiku a použila této metody k abreakci. Tak vznikla útlá knížka Haiku na dlouhé cestě. Přinesla mi ji do práce a nedočkavě jsem ji otevřel v tramvaji cestou domů. Ujišťuji vás, že tohle se v tramvaji číst nedá, protože to je emocionální bomba, která vás zasáhne. I doma si to dávkuju. Japonští Mistři a jejich následovníci by byli pohoršeni, naopak já jsem rád, jestli tahle metoda lidem pomohla. Zkuste to posoudit sami:

Narozeniny –
dort se svíčkami.
Měl rád čokoládový.
---
Doufám, že sis vzal
kapesník a čepici;
a slušně pozdrav!