Patří k životu, i když ne k jeho nejlepším stránkám.

Byl to kdysi krásný kreslený vtip: Dole na nádraží je několik vlaků v sobě a v řídící budce nad nádražím stojí dispečer a obrací se k někomu, kdo vchází se slovy: Taky máš někdy den, kdy se ti ale vůbec nic nedaří?

Den blbec začíná tím, že vstáváme zadní částí těla napřed a pak už se to veze samo. Měli jsme zůstat v posteli nemuseli jsme... Tady následuje inventura malérů. Měli jsme zůstat celý den mimo dění a večer vstát a v klidu povečeřet.

Nestalo se. Málokdo má povahu Scarlet O´Hara, aby si dokázal říct: Na to budu myslet až zítra. Ač by to bylo to nejrozumnější, určitě chytřejší než se převalovat v pelechu a přemýšlet o své blbosti.

Nevím, jak kdo, ale mně funguje Olivia Newton John, mezitím si najdu Osudy dobrého vojáka Švejka a otevřu je kdekoliv, abych se ujistil, že mé trápení je ve srovnání s jeho, naprosto malicherné. Navíc, přestože myslím, že ho znám, tam pokaždé ocením něco nového. Naposledy jak porybný střílí pytlákům do zadku štětiny, ale není to nic platné, protože oni si dávají do kalhot plech.

Když zalehnu, dřív než zhasnu, zalistuju v knize Přísloví nebo ve Skácelově Naději s bukovými křídly s vědomím, že zítra je den, kdy mi možná bude dopřáno něco řešit, ale taky něco se přes noc vyřeší samo.