Upozornění na stejnojmennou báječnou knížku, kterou napsal Jiří Koťátko a já.

Dvě ukázky z knížky Kdo opil Jiřího? Je napsaná jako nezávislý dialog, takový pingpong, o našich studiích medicíny, který jsme vedli přes internet s Jirkou v době, kdy nás covid uvěznil doma. Vydal ji nedávno Galén a chtějte ji u svých oblíbených knihkupců nebo lahůdkářů.

JK: V době mého ubytování v koleji 5. května platila jakási nepsaná hiearchie. Kolej byla přísně chlapecká, střežená vrátnicí a byli zde studenti nejrůznějších fakult UK, i když medicina převládala. Medici posledních ročníků bydleli ve staré části a měli pocit jakéhosi mazáctví. My jsme je ale obdivovali, takže jsme šli, když nás poslali pro pivo. Byli mezi nimi ale zajímaví jedinci, třeba takřka dvoumetrový černoch Olu Smith z Afriky, o kterém se tradovalo, že do osmistránkového kádrového dotazníku uvedl: otec král, matka v domácnosti a když mu nevyhovoval jeho spolubydlící, vzal jeho postel a shodil ji do přízemí mezi křídly schodiště.

Mezi výraznými jedinci byl ale třeba Franta Paďourek, jehož den se skládal z raní cesty na stáže, přesunutí se do vinárny Dvanáctka a z ní nejrůznějšími cestami zpět na kolej. Jeho přátelům v kroužku se ho zželelo, takže ho ustanovili výběrčím jedné koruny a teď nevím, jestli na SČSP, nebo na nějakou jinou ptákovinu, což se jim stalo osudné. Paďourek byl totiž jednou po půlnoci zadržen orgány VB a dopraven do Bartolomějské, kde u něho našli seznam členů jeho studijního kroužku, kde měl zaznamenáno, kdo mu ještě nedal korunu. Když se orgánům podařilo Paďourka probudit, tak na otázku, kdo jsou tito lidé na jeho seznamu odpověděl. Víte, já jsem špion a to jsou lidé u kterých můžu přespat. Okamžitě byla zahájena akce, všichni byli do hodiny svezeni do Bartolomějské a rozděleni, aby se nemohli domluvit. Paďourek mezitím spal spánkem spravedlivých, orgány k němu vodily zadržené s otázkou: znáte ho? a když dotyčný řekl, no to je ... ozvalo se dost, takže chvíli trvalo, než vyšla pravda najevo.

Po této příhodě mu bylo nařízeno protialkoholní léčení od pondělí u dr Skály, ke kterému se ale dostavil až ve středu s omluvou, že byl v pondělí ještě strašně nalitej. Byl jsem na jeho promoci, kde se - držen kolegou Vackem - při Trávníčkově projevu hlasitě rozplakal, což podnítilo i pláč všech přítomných rodičů. A do toho zněla Internacionála na gotické varhánky.
----
RH: První anatomickou přednášku k nám vedl tehdy asistent Leo Lemež, který se o naši studijní skupinu staral pak celé další dva roky, což bylo dobře, protože šla řeč, že „lemežky“ uspívají dobře u závěrečné zkoušky. Jeho projev nebyl nijak optimistický, pamatuji si v přesném znění jeho věštecký výrok: „Je vás tu pět set třicet a do dvou let vás dvě stě pude!“ To pomalé tempo bylo asi zvoleno vzhledem k časovému rozpětí, jinak jeho oblíbené rčení na závěr jakéhokoliv tématu znělo: „To je vše a zároveň minimum, a kdo tohle panu profesorovi neřekne, ten poběží.“ Do dvou let jich opravdu něco kolem dvou stovek fakultu opustilo. Ale ani to, co tam zůstalo, nepatřilo vždy k výkvětu inteligence.

Profesor Ladislav Borovanský přednášel oděn v bílý plášť a při přednáškách kreslil barevnými křídami na tabuli, k čemuž měl pana Purkrábka – správce sbírek, který nám půjčoval kosti – a na něj požadavky po křídách specifické barvy. Zůstal mi v paměti jeho požadavek na šeříkovou modř a mořskou zeleň. A také jeho výrok: Černé oči se vyskytují jenom v lidových písních. Kouřil nejlevnější cigarety značky Partizánka a údajně jich udělal až 60 denně. Na konci druhého ročníku mě zkoušel, ale když jsme po půlstoletí hledali jeho autogram v indexu, zjistili jsme, že tuto povinnost svěřil svému asistentu Richterovi, známému jako „krásný Zdenko“. Když mi pak bylo dopřáno na své Alma mater učit a zkoušet, vůbec jsem se mu nedivil.

Největší hrůzu na Anatomickém ústavu vyvolával čerstvý asistent Čihák, ctižádostivý chlapec nevelkého vzrůstu, před kterým v děsu kolegyně zouvaly boty s kramfleky a podklesávaly v kolenou. Šla o něm řeč, že je latentní sadista, který „zkouší i věci napsané petitem“. Čas vše mění i časy, jak napsal Kollár. Když jsem přišel v roce 1990 na fakultu učit, byl ctihodný pan profesor Čihák přednostou na svém ústavu a medici se k němu hrnuli jako k nejbenignějšímu examinátorovi.