Proč volíme psychopaty
Protože umí dobře manipulovat. Přečtěte si o tom něco.
Před dávnými roky, ještě v minulém tisíciletí, jsem vnutil své dceři Odysseiu. V krásném Šrámkově překladu a myslel jsem, že ve věku dospívání, ji uchvátí verše (pravda již mnokrát převyprávěného i přepracovaného) příběhu:
Štvaný muž bloudí, Múzo, sinými moři, ztroskotav svatou Tróji.
Spatřil nesčetná města i mravy, poznal nezměrné strasti.
na vlnách bojuje se svými druhy o holý život
a návrat do vlasti.
Namísto okouzlení mi tehdy má dospívající dcera nezatížená nutností kompromisů řekla: Mám dojem, že to byl pěkný hajzl. Měla bohužel pravdu, když takhle zhodnotila jeden ze základních kamenů evropské epické literatury. Proč je hrdina, který na své cesrě k cíli a na ní páchá všechny dostupmé nectnosti, nakonec vítězem?
O tom vypravuj tedy, Diova dcero, i nám!
Achiles u Tróje zemřel trefen do své paty (tu si trhají dodnes ctižádostiví narcisté při tenise), další jsou někde daleko za kulisami a slovenský estébák jede jak dráha. Je jasné, že bojuje o svůj svobodný život, ale proč mu to přihrávat?
Na to odpovídá knížka Billa Eddyho Proč volíme psychopaty a jak tomu zabránit (Portál. 2022) celkem srozumitelně a jak se ukazuje, vzorec cesty k moci je několik tisíciletí stejný. Pokud mu nebudete věřit, prolistujte knihu Zlo Julie Shaw a dojdete ke stejným závěrům.
Po cestě nahoru je nejdříve nutná pomoc všech a těch se potom zbavit, bez ohledu na to, zda to byli nepřátelé, kolemjdoucí, či sympatizanti. Zeman se zbavil Škoufa okamžitě, když „nevykázal výsledky“, Babiš likviduje své spolupracovníky nemilosrdně. Ti o tom vyprávějí potají, protože další osud obětí není jejich cílem. Teprve potom vytvořit skupinku „věřících“, kteří spolknou všechno a nezapochybují. Jakmile máme věřící, tak je nutno potřít nevěřící. Nepřáteli se může stát jakákoliv blíže nedefinovaná skupina (Židi, buržoazie, pražská kavárna, neziskové organizace, etologové, cyklisti atd.). Čím matnější je terčová skupina, tím lépe.
Pak je potřeba začít ničit cílovou skupinu a k tomu získávat původně neutrální lidi tím, že skupinu spojím s hrozícím nebezpečím. Nebezpečí, které bylo zpočátku zdálky hrozící, povýším na reálné. Postupně z obav vytvořím krizi. Někdy není nutno, ony se samy neperiodicky vyskytují a vracejí. A jediným spasitelem mohu být já. Ti, kteří mi překáží, musí pryč.
Voliče zpočátku lze rozdělit do čtyř skupin: věrní následovníci, jejich jasně definovaná opozice, velká část „nerozhodnutých“ a extrémisté (praví i leví). Rozpolcení společnosti musí pokračovat v tom duchu, že většinu nejistých stáhnu na svou stranu a zbytek zatratím. Extrémisté posléze zamíchají s volebními výsledky tak, že přestože jsem měl zpočátku 20 % příznivců, dostanu ve vobách přes 40 % hlasů a to mi zajistí vládu.
Jakmile se dostanu k moci, začnu ohýbat zákony a nakonec se z demokratického systému náhle vylíhne diktatura. V knížce je popsána Hitlerova cesta k moci, která byla zcela legální, jakož Stalinova úspěšná cesta vzhůru a moc diktátora mao Ce Tunga. Autor zmiňuje úlohu medií, zapomíná na bojůvky, které podobně jako mafie posléze ovládnou svá území (v Německu SA, jejichž velení – své kamarády – neváhal Hitler zlikvidovat, v ČSR ozbrojená pěst dělnické třídy, LM, kterýchžto hajzlů bylo v roce 1989 celkem 95 000 mužů ve zbrani).
Není to čtení veselé, leč je to čtení poučné. Když se odmítáme poučit z vlastní historie, nabízí nám tu světovou a k tomu příklady ze současnosti
Měli bychom vzpomenout, že dnes v roce 1949 tři studenti právnické fakulty UK v Praze byli popraveni z politických důvodů (Boris Kovaříček, Josef Hruška-starší, bývalý student, a Karel Bacílek, ml. nar. 25.3. 1920).
Před dávnými roky, ještě v minulém tisíciletí, jsem vnutil své dceři Odysseiu. V krásném Šrámkově překladu a myslel jsem, že ve věku dospívání, ji uchvátí verše (pravda již mnokrát převyprávěného i přepracovaného) příběhu:
Štvaný muž bloudí, Múzo, sinými moři, ztroskotav svatou Tróji.
Spatřil nesčetná města i mravy, poznal nezměrné strasti.
na vlnách bojuje se svými druhy o holý život
a návrat do vlasti.
Namísto okouzlení mi tehdy má dospívající dcera nezatížená nutností kompromisů řekla: Mám dojem, že to byl pěkný hajzl. Měla bohužel pravdu, když takhle zhodnotila jeden ze základních kamenů evropské epické literatury. Proč je hrdina, který na své cesrě k cíli a na ní páchá všechny dostupmé nectnosti, nakonec vítězem?
O tom vypravuj tedy, Diova dcero, i nám!
Achiles u Tróje zemřel trefen do své paty (tu si trhají dodnes ctižádostiví narcisté při tenise), další jsou někde daleko za kulisami a slovenský estébák jede jak dráha. Je jasné, že bojuje o svůj svobodný život, ale proč mu to přihrávat?
Na to odpovídá knížka Billa Eddyho Proč volíme psychopaty a jak tomu zabránit (Portál. 2022) celkem srozumitelně a jak se ukazuje, vzorec cesty k moci je několik tisíciletí stejný. Pokud mu nebudete věřit, prolistujte knihu Zlo Julie Shaw a dojdete ke stejným závěrům.
Po cestě nahoru je nejdříve nutná pomoc všech a těch se potom zbavit, bez ohledu na to, zda to byli nepřátelé, kolemjdoucí, či sympatizanti. Zeman se zbavil Škoufa okamžitě, když „nevykázal výsledky“, Babiš likviduje své spolupracovníky nemilosrdně. Ti o tom vyprávějí potají, protože další osud obětí není jejich cílem. Teprve potom vytvořit skupinku „věřících“, kteří spolknou všechno a nezapochybují. Jakmile máme věřící, tak je nutno potřít nevěřící. Nepřáteli se může stát jakákoliv blíže nedefinovaná skupina (Židi, buržoazie, pražská kavárna, neziskové organizace, etologové, cyklisti atd.). Čím matnější je terčová skupina, tím lépe.
Pak je potřeba začít ničit cílovou skupinu a k tomu získávat původně neutrální lidi tím, že skupinu spojím s hrozícím nebezpečím. Nebezpečí, které bylo zpočátku zdálky hrozící, povýším na reálné. Postupně z obav vytvořím krizi. Někdy není nutno, ony se samy neperiodicky vyskytují a vracejí. A jediným spasitelem mohu být já. Ti, kteří mi překáží, musí pryč.
Voliče zpočátku lze rozdělit do čtyř skupin: věrní následovníci, jejich jasně definovaná opozice, velká část „nerozhodnutých“ a extrémisté (praví i leví). Rozpolcení společnosti musí pokračovat v tom duchu, že většinu nejistých stáhnu na svou stranu a zbytek zatratím. Extrémisté posléze zamíchají s volebními výsledky tak, že přestože jsem měl zpočátku 20 % příznivců, dostanu ve vobách přes 40 % hlasů a to mi zajistí vládu.
Jakmile se dostanu k moci, začnu ohýbat zákony a nakonec se z demokratického systému náhle vylíhne diktatura. V knížce je popsána Hitlerova cesta k moci, která byla zcela legální, jakož Stalinova úspěšná cesta vzhůru a moc diktátora mao Ce Tunga. Autor zmiňuje úlohu medií, zapomíná na bojůvky, které podobně jako mafie posléze ovládnou svá území (v Německu SA, jejichž velení – své kamarády – neváhal Hitler zlikvidovat, v ČSR ozbrojená pěst dělnické třídy, LM, kterýchžto hajzlů bylo v roce 1989 celkem 95 000 mužů ve zbrani).
Není to čtení veselé, leč je to čtení poučné. Když se odmítáme poučit z vlastní historie, nabízí nám tu světovou a k tomu příklady ze současnosti
Měli bychom vzpomenout, že dnes v roce 1949 tři studenti právnické fakulty UK v Praze byli popraveni z politických důvodů (Boris Kovaříček, Josef Hruška-starší, bývalý student, a Karel Bacílek, ml. nar. 25.3. 1920).