Slza se v oku zablyští, když likvidujem to, co patrně už nebudeme potřebovat.

Vozíme papírový sběr do školky, kam chodily obě naše holčičky. Je to, pravda, již drahně let, leč tradici zachováváme. Dcera sleduje dny přistavení kontejneru, dá včas vědět a my pak sesypeme časopisy a ostatní tiskoviny a řádně odevzdáme.

Tentokrát došlo i na „moje staré papíry“. Štos, který jsem se rozhodl obětovat, už asi nikdy potřebovat nebudu, i kdybych žil do sta let. Nicméně srdce a útrobní mozek se dojatě tetelí, když do tašky odhazuji první skripta, která jsme na fakultě vyráběli na cyklostylu, abychom mohli studentům dát něco, čeho by se mohli přidržet. Kolem cyklostylu to svérázně smrdělo a jeho barva zanechávala nezničitelné stopy. Že je nemám na rukou dodnes, je svědectvím o regeneraci kůže.

Do kontejneru putují poloilegálně vyráběné (doktor Zdenek Eis) a poloilegálně distribuované Psychoterapeutické sešity (z kategorie něco se sice nesmí, ale občas může), zápisky z prvního mezinárodního výcviku Transakční analýzy z počátku 90. let (že tu vydržely dlouho!), nástin publikace Komunikační pasti v medicíně. Za tu jsem dostal Hanzlíčkovu cenu a na její předání vzal do Luhačovic svou ženu, aby viděla, že nedělám jen ostudu.

Co rozhodně neodevzdám, jsou xerokopie neoddělitelně přicucnuté k tlustému igelitu a také hamounsky uschovám (do příštího běsnění) poznámky k osobnosti Rudolfa Steinera. Naopak s lehkým srdcem oželím MAKING EVIL, protože na to nepotřebuju teorii; v praxi je toho dost k vidění.

Ještě horší je to s knihami, protože jejich třídění doprovází jejich otevírání a bohulibé úmysly se rozplývají mezi písmenky. Nejhorší je, že to, co jsem vytáhl z jednoho regálu, se do něj zpátky nikdy nevejde. Semtam něco složím a hodím přes ulici do Sue Ryder. To je bezpečnější než bedna v nemocnici, kde za jednu odevzdanou knihu přinesu dvě domů. Včera to byl (za nic) Chesterton.