Pozdrav z dovolené
Není mi zapotřebí Hurgády, aniž Malých divů (to je genitiv záporu zapsaný v Červené knize).
Trávím svůj únik z Prahy na chalupě, kterou jsme pořídili v roce 1969. Na stěně je zde pomalu rezavějícími napínáčky už nejmíň čtyřicet let připevněna reprodukce Ladova obrazu Jaro. Co je na něm vidět? Za humny nikterak honosné vesnici se sbíhá a hraje si dvacet dětí, některé z nich už bosé, všichni kluci však mají na hlavě čepici a dívky šátky. Bosé děti musí být opravdu otužilé, protože jabloně teprve nakvétají a olistění není nikterak bohaté. Ani podle dalšího oblečení všech to nevypadá na tropický den.
Dívám se na obraz a přemýšlím, co mi na něm připadá nepatřičného. Děti mezi jedním a asi tak patnácti roky (to odhadem jednoroční nemluvně spočívá v dřevěném žebřiňáčku a ta vyvinutá dívka ale podle mého odhadu ještě patnáctky nedosáhla) jsou přiměřeně rostlé, mají každé jednu hlavu a potřebný počet končetin, dle rozpohybovanosti celé kompozice se jeví i motoricky zdatné. Chalupy v pozadí nehoří, ani zem se nikde nepropadá. Obloha je jasná, nebeské ptactvo po ní poletuje a dokonce pes jednoho chlapce sedí docela klidně a pozoruje se zájmem, jak jedna parta cvrnká kuličky, dvě děti se houpají na prkně položeném přes silný kmen, samotář honí káču a jiný otlouká píšťaličku, dále několik hraje „špačka“ (opravdu hra nebezpečná, lze přijít o oko; o tom vím své) a další se SPOLEČNĚ baví.
Ty děti se nenudí, nestřílí ze samopalů, nechystají nic podvratného, viditelně nedrogují a přece je na tom obraze cosi zneklidňujícího a naprosto nepatřičného; svými reáliemi, nebo spíše absencí reálií, šokuje víc, než kdysi Snídaně v trávě absencí oděvů.
Žádné z těch dětí totiž nemá mobil, ipod, tablet, ba ani sluchátka v uších. A já se ptám: Jak mohly tyhle děti žít a vyrůst? Když se tak nad nimi zamyslím, tak předpokládám, že se – hrůza! – narodily matkám, kterým bylo méně než 35 let. Sodoma a Gomora. Ani na jedné střeše není vidět TV anténa a určitě tam není wifina.
Pak se nemůžeme divit, že z takovýchto dětí rostli různí Masarykové, Štefánikové, Švehlové, Peroutkové, či bratři Čapci. Když si představím tu hrůzu, že Janáčkovi neměli doma rádio a malý Leošek si nemohl poslechnout poslední hity skupiny Necky se špuntem, nedivím se, že Smetana raději ohluchnul a Dvořák ujel do USA.
Trávím svůj únik z Prahy na chalupě, kterou jsme pořídili v roce 1969. Na stěně je zde pomalu rezavějícími napínáčky už nejmíň čtyřicet let připevněna reprodukce Ladova obrazu Jaro. Co je na něm vidět? Za humny nikterak honosné vesnici se sbíhá a hraje si dvacet dětí, některé z nich už bosé, všichni kluci však mají na hlavě čepici a dívky šátky. Bosé děti musí být opravdu otužilé, protože jabloně teprve nakvétají a olistění není nikterak bohaté. Ani podle dalšího oblečení všech to nevypadá na tropický den.
Dívám se na obraz a přemýšlím, co mi na něm připadá nepatřičného. Děti mezi jedním a asi tak patnácti roky (to odhadem jednoroční nemluvně spočívá v dřevěném žebřiňáčku a ta vyvinutá dívka ale podle mého odhadu ještě patnáctky nedosáhla) jsou přiměřeně rostlé, mají každé jednu hlavu a potřebný počet končetin, dle rozpohybovanosti celé kompozice se jeví i motoricky zdatné. Chalupy v pozadí nehoří, ani zem se nikde nepropadá. Obloha je jasná, nebeské ptactvo po ní poletuje a dokonce pes jednoho chlapce sedí docela klidně a pozoruje se zájmem, jak jedna parta cvrnká kuličky, dvě děti se houpají na prkně položeném přes silný kmen, samotář honí káču a jiný otlouká píšťaličku, dále několik hraje „špačka“ (opravdu hra nebezpečná, lze přijít o oko; o tom vím své) a další se SPOLEČNĚ baví.
Ty děti se nenudí, nestřílí ze samopalů, nechystají nic podvratného, viditelně nedrogují a přece je na tom obraze cosi zneklidňujícího a naprosto nepatřičného; svými reáliemi, nebo spíše absencí reálií, šokuje víc, než kdysi Snídaně v trávě absencí oděvů.
Žádné z těch dětí totiž nemá mobil, ipod, tablet, ba ani sluchátka v uších. A já se ptám: Jak mohly tyhle děti žít a vyrůst? Když se tak nad nimi zamyslím, tak předpokládám, že se – hrůza! – narodily matkám, kterým bylo méně než 35 let. Sodoma a Gomora. Ani na jedné střeše není vidět TV anténa a určitě tam není wifina.
Pak se nemůžeme divit, že z takovýchto dětí rostli různí Masarykové, Štefánikové, Švehlové, Peroutkové, či bratři Čapci. Když si představím tu hrůzu, že Janáčkovi neměli doma rádio a malý Leošek si nemohl poslechnout poslední hity skupiny Necky se špuntem, nedivím se, že Smetana raději ohluchnul a Dvořák ujel do USA.