Pochybné jistoty a trvalá nejistota
"Na světě jsou pouze dvě jistoty - daně a smrt." Benjamin Franklin
Dostal se mi do ruky článek o tom, jak lékaři ve svém povolání snášejí nejistotu. Medicína - na rozdíl od technických věd – nemá vždy po ruce spolehlivé řešení, protože člověk je bytost, která za stejných podmínek se chová, jak se jí zamane. Tím nemyslím „neposlušnost", neboli vznešeně „noncompliance“, ale odpověď organismu v nemoci (ale i ve zdraví). Medicína je ve své podstatě naplněna nejistotami, což je málokdy zohledňováno, zejména když na scénu přijde doktor House a primář Sova.
Pandemie covidu nám předvedla, jak nejistý je nejen člověk, ale celý systém vybudovaný na to, aby své občany chránil. Ministři zdravotnictví se střídali jak apoštolové na orloji a zběsilý Babiš řídil všechno příkazy během dvanácti hodin naprosto protichůdnými, hlavně, že byl stále na obrazovce. Chvílemi dokonce v bílém plášti s fonendoskopem za krkem; co s ním chtěl dělat mi dodnes není jasné. Jako asociace mi zněla slova japonského básníka Bašó: „Na cestách nemocen mé sny se toulají bludným močálem“.
Selhaly instituce naplněné tisíci úředníků, jejichž smyslem je sbližovat stát s občany a ne vymýšlet pitomé vyhlášky (během covidu byly porušeny nejen některé zákony, ale také Ústava). Kdo ale neselhal byli výběrčí daní a po nich exekutoři.
Nejistota přináší napětí a starosti, u některých jedinců – a není jich málo – strach a úzkost, pocity marnosti, vyčerpání a vyhoření. V takových situacích přijdou demagogové nabízející jistoty, když zvolíte jejich potenciálně diktátorský program. Hitler slíbil Němcům velkolepost, Stalin zase Rusům a jejich satelitům ráj na zemi. Fašisté v české politice, dokonce zastoupení v parlamentu, slibují „pořádek“ (takový moje generace zažila ve dvojím provedení, takže nestojí o jeho jinou variantu). Viděli jsem před pár roky stovky bilboardů, na nichž Babiš sliboval řídit stát jako firmu a mnoho lidí naletělo v domnění, že to bude něco jako Baťův systém. Nebylo, zato to bylo zatraceně drahé!! Jako firma, by stát zkrachoval, takhle se jen extrémně zadlužil.
Nejistota se snižuje houfováním lidí. Mají to už hlístice – Cenorhabditis elegans – jak píše Damasio: Pokud je dostatek a pohoda, hlístice žijí osamoceně, ve zlých dobách se ale shlukují a přežívají i za cenu utahovaných opasků (nikdy jsem neviděl hlístici utahovat si opasek, zato toho hodně vím o jejím podivném rozmnožování). Občanská společnost, jejímž základem jsou malé, ale kompaktní sociální struktury počínající rodinou, se již přec covidem naprosto rozpadla. Děsivým důkazem jsou „patchworkové děti“, které netuší, kolik tatínků a maminek vlastně mají.
Návrat k tradiční rodině, jejímž tmelem je vzájemná tolerance a skromnější ego se jeví jako zásadní. Možná k tomu přispěje ekonomický propad, který už začíná a který přesvědčí lidi, že jedna rodina je také ekonomicky výhodnější než tři (postupné) manželky požadující alimenty. Také naděje, že se vzájemně podržíme, když bude zle, je život ulehčující. Nejistot se nikdy nezbavíme, ale v takové (a širší) pevné sociální síti, je zvládáme lépe.
Dostal se mi do ruky článek o tom, jak lékaři ve svém povolání snášejí nejistotu. Medicína - na rozdíl od technických věd – nemá vždy po ruce spolehlivé řešení, protože člověk je bytost, která za stejných podmínek se chová, jak se jí zamane. Tím nemyslím „neposlušnost", neboli vznešeně „noncompliance“, ale odpověď organismu v nemoci (ale i ve zdraví). Medicína je ve své podstatě naplněna nejistotami, což je málokdy zohledňováno, zejména když na scénu přijde doktor House a primář Sova.
Pandemie covidu nám předvedla, jak nejistý je nejen člověk, ale celý systém vybudovaný na to, aby své občany chránil. Ministři zdravotnictví se střídali jak apoštolové na orloji a zběsilý Babiš řídil všechno příkazy během dvanácti hodin naprosto protichůdnými, hlavně, že byl stále na obrazovce. Chvílemi dokonce v bílém plášti s fonendoskopem za krkem; co s ním chtěl dělat mi dodnes není jasné. Jako asociace mi zněla slova japonského básníka Bašó: „Na cestách nemocen mé sny se toulají bludným močálem“.
Selhaly instituce naplněné tisíci úředníků, jejichž smyslem je sbližovat stát s občany a ne vymýšlet pitomé vyhlášky (během covidu byly porušeny nejen některé zákony, ale také Ústava). Kdo ale neselhal byli výběrčí daní a po nich exekutoři.
Nejistota přináší napětí a starosti, u některých jedinců – a není jich málo – strach a úzkost, pocity marnosti, vyčerpání a vyhoření. V takových situacích přijdou demagogové nabízející jistoty, když zvolíte jejich potenciálně diktátorský program. Hitler slíbil Němcům velkolepost, Stalin zase Rusům a jejich satelitům ráj na zemi. Fašisté v české politice, dokonce zastoupení v parlamentu, slibují „pořádek“ (takový moje generace zažila ve dvojím provedení, takže nestojí o jeho jinou variantu). Viděli jsem před pár roky stovky bilboardů, na nichž Babiš sliboval řídit stát jako firmu a mnoho lidí naletělo v domnění, že to bude něco jako Baťův systém. Nebylo, zato to bylo zatraceně drahé!! Jako firma, by stát zkrachoval, takhle se jen extrémně zadlužil.
Nejistota se snižuje houfováním lidí. Mají to už hlístice – Cenorhabditis elegans – jak píše Damasio: Pokud je dostatek a pohoda, hlístice žijí osamoceně, ve zlých dobách se ale shlukují a přežívají i za cenu utahovaných opasků (nikdy jsem neviděl hlístici utahovat si opasek, zato toho hodně vím o jejím podivném rozmnožování). Občanská společnost, jejímž základem jsou malé, ale kompaktní sociální struktury počínající rodinou, se již přec covidem naprosto rozpadla. Děsivým důkazem jsou „patchworkové děti“, které netuší, kolik tatínků a maminek vlastně mají.
Návrat k tradiční rodině, jejímž tmelem je vzájemná tolerance a skromnější ego se jeví jako zásadní. Možná k tomu přispěje ekonomický propad, který už začíná a který přesvědčí lidi, že jedna rodina je také ekonomicky výhodnější než tři (postupné) manželky požadující alimenty. Také naděje, že se vzájemně podržíme, když bude zle, je život ulehčující. Nejistot se nikdy nezbavíme, ale v takové (a širší) pevné sociální síti, je zvládáme lépe.