Robotizace v medicíně není nic překvapivého, jsou tu však novinky.

Operační výkony prováděné s pomocí robotů patří už dnes mezi běžná témata rozhovorů a nikdo se nepozastavuje nad skutečností, že roboti mohou být při operaci přesnější než lidé. Využívají se ve všech chirurgických oborech včetně tak jemné činnosti, jakou je operace šedého zákalu oka.

Méně známá je robotická sestra Emmy, která už pomáhá na několika pracovištích. Zajímavý je pocit pacientů při ošetření. Mají raději robotickou než živou sestru při odběrech krve. Tentýž dotyk, který snášejí bez problémů při očistných postupech, je jim protivný, jestliže je poskytnut jako utěšování.

Speciální skupinou jsou robotičtí mazlíčci, tedy psi, kočky a další zvířata, jejichž vývoj běží už téměř deset let. Jejich výzkum začal na dětech, které sice poznávaly, ž jde o něco víc, než o plyšovou hračku, ale současně jasně rozlišovaly robotické mazlíčky od živých zvířat. Současně ale měly tendenci se chovat k robotům, jako k živým tvorům.

Současné největší využití je v domech seniorů a u gerontologických pacientů trpících demencí. Ve chvílích osamění i propadání se do světa zapomnění. Nemusejí se venčit, krmit, nehrozí návštěva veterináře. Navíc díky výraznému zlevnění (cena se dnes pohybuje okolo 150 amerických dolarů) je možné pořídit domácího mazlíčka i do běžné domácnosti.

Výzkumné pracovnice Rhonda Nelson z University of Utah a postgraduální studentka Rebecca Westenskow z Utah University se proto rozhodly vypracovat protokol pro optimální využití těchto pomůcek při terapii lidí trpících demencí v zařízeních dlouhodobé péče. Což neznamená, že to nelze uplatnit i doma. (DOI: 10.18666/CJRT-2022-V1-I1-11452). Zjistily, že optimální doba kontaktu s mazlíčkem je kolem 30 minut.

Zejména v pandemii covidu, kdy izolace nabyla velké intenzity, byly tyto pomůcky velmi cenné. "Mnoho účastníků se naklonilo k robotickému mazlíčkovi, když bylo robotické zvíře vyjmuto z přepravky pro domácí mazlíčky," uvedly výzkumné pracovnice, "pak po něm instinktivně sáhli a začali mazlíčka hladit, třít nebo škrábat, když byl poprvé představen." Přesto si plně uvědomovali, že se nejedná o živé zvíře.

Výzkumnice jednak sledovaly interakce pacientů s mazlíčky, jednak cílenými otázkami vyvolávaly vzpomínky jak na bývalé skutečné mazlíčky, pokud je pacienti a pacientky chovali, jednak na okolnosti se zvířaty v minulosti i širší souvislosti těchto konkrétních témat. Oživovaly tak paměť rezidentů.

Protože až dosud nebylo (pro vysokou cenu) příliš zkušeností s robotickými mazlíčky a lidé doma, ani personál nevěděli dobře, jak s nimi zacházet, vypracovaly vědecké pracovnice z Utahu protokol, který shrnuje jejich poznatky z práce s geriatrickými pacienty.