Od 12. prosince 1943 k 21. srpnu 1968

Uznaný prezident uznané exilové československé vlády dr. Edvard Beneš odletěl 12. prosince 1943 navzdory varovávání a nesouhlasného postoje Winstona Churchilla a jeho kamarádů a navzdory znění smlouvy, že exilové vlády nebudou uzavírat separátní smlouvy, do Moskvy, aby tam vlezl Stalinovi do chřtánu. Možná i dolním koncem. Československou politiku tak nasměroval od Západu k Moskvě. Mnichovský mindrák, po němž se zachoval zbaběleji než malý kluk, měl být vyléčen přivinutím na Stalinovu hruď. Slavjanofilské struny tomu dodaly patřičný akord.

Skočil tam na špek komunistům, kteří už připravovali převzetí moci a třídní boj se zbytkem národa. Ďurišova zemědělská reforma už byla nastavena tak, že novým majitelům 13 hektarů nezbylo nic jiného, než urychleně vstoupit do nějakého společenství, protože tato výměra rodinu neuživí. Proto byla na Benešovo přání také zrušena Agrární strana. Noskovo ministerstvo vnitra jiže mělo řadu fízlů a ujalo se moci v roce 1945. Čurda byl urychleně pověšen, aniž mohl být vytěžen o síti gestapa, kterou SrB převzala. Fierlinger pětiletou smlouvu prodloužil na dvacet let, bylo vymalováno. Ten chlapec ještě v roce 1948 ukázal svůj křišťálový charakter jako úspěšný podrazák ČSSD.

Beneš také v roce 1948 předvedl, co je zač a zopakoval svůj mnichovský debakl. Ani v odstupujícím projevu nedokázal říct, jaká svoloč se ujala vlády, když předtím zradil „své“ ministry, kterým slíbil podporu. Prokopa Drtinu, který byl jeho přítelem, důvěrníkem a obhájcem ani jednou v nemocnici nenavštívil.

Český a slovenský lid se zachoval jako většina poražených: dal se na stranu revoluce. Zbořit to minulé a postavit ráj na zemi, to byl vysněný cíl. Revoluce však přinášejí své oběti. Nejprve to bylo několik milionů třídních nepřátel, nakonec celý národ.

Druhá polovina šedesátých let byla naplněna touhou po svobodě. Nebyla to spontánní touha po konzumu, jako v roce 1989, ale touha po pravdě. Jak napsal tehdy Ludvík Vaculík: „Pravda nevítězí. Pravda je to, co zůstalo, když je ostatní prošustrováno“. Národní vzedmutí bylo podníceno kulturou, nikdy do té doby a nikdy potom nepovstala generace s tak mohutným zápalem.

Pravda o komunismu a socialismu bylo to poslední, co Moskva potřebovala.

Za invazi 10 000 tanků včetně příslušného množství vojáčků můžeme poděkovat také „prezidentu Budovateli“, kterému zákon přiřknul, že má zásluhy o stát. Bylo by dobré si uvědomit, jaké!