Děti, naše budoucnost, jsou vnímány jako jakési ohrožení naší přítomnosti.


To řekl před zhruba patnácti roky papež Benedikt XVI., nejsem si jist přesnou citací, protože jsem ji převzal. Jsem si však jist stejným smyslem.

Jsme schváceni tržním systémem a hédonismem spotřeby. Dítě, jako „produkt“ je v této atmosféře tvorem s dubiózním významem. Jako nejistá instituce. Nyní je to velice ekonomicky poživačný tvor s velkou spotřebou a investice do něj by měla představovat výnos z jeho práce, až dospěje. Tyhle všechny finance však byly svěřeny do péče státu.

Bývaly doby, kdy rodiny nespoléhaly na stát (a byly také méně omezovány) a děti představovaly uložený kapitál, který bude rodičům k dispozici v jejich stáří. Teď to má v režii stát, který v devadesátých letech zprivatizoval a prošustroval penzijní fondy, takže bez jakéhokoliv „polštáře“ jsou dnes důchody brány z aktuálních výdělků, přičemž státní dluh stále roste.

Všechny ekonomické analýzy se shodují na tom, že zásadním zdrojem celkového bohatství je rodina. Rodina, která se rozpadá a výsledkem toho je populační imploze. Žije-li stát – co se týká důchodů – „z ruky do huby“, naše důchody nám zajišťuje generace našich dětí. Sňatečnost, porodnost a změna demografického stromu vede k naléhavé otázce dnešním čtyřicátníkům: Kdo bude živit vás? Odpověď zní: dále se zadlužující stát, což nakonec povede k totálnímu finančnímu kolapsu.

Nastávající krize, s jejíž hloubkou ještě nikdo reálně nepočítá, může rodiny stmelit (a jako ekonomicky silnější jednotky), nebo dále drobit podle míry sobeckých zájmů a podle prorodinné nebo protirodinné státní politice.

Opakuji se, leč je to významné: vymíráme! Nemusíme příliš bojovat s imigrací. Vyhubíme se sami. Stav dnešní porodnosti je špatný, záhy bude zoufalý. Pak už nebude…