Poznámky ke knize Bronnie Ware vydané také u nás.

Goethe byl moudrý muž (ačkoliv předpokládat, že si devatenáctileté poupě vezme za muž čtyřiasedmdesátiletého – sice svěžího, ale přece jen – staříka, se moc rozumné nezdá). Přesto je Faust velkým poučením a jeho lidský charakter ďáblem doprovázený, je platný dodnes. Jakož i ten ďábel.

Lidé litují, že moc pracovali. Když měl Faust po popravě Markéty možnost dopřát si cokoliv, končí tou osudnou větou – vteřino postůj – ve chvíli kdy se chápe nějaké práce. Proto ho také Bůh zachrání.

Nechme Fausta a pojďme k dnešním psychosociálním studiím u lidí, kteří nadávali na práci a přáli si, aby jí bylo míň. Jejich spokojenost, měřená nejen dotazníkově ale i fyziologicky, byla mnohem lepší v práci, než při „odpočinku“. O tom mimo jiné píše Carrova kniha Skleněná klec.

Ellen Vora(ová) v zajímavé knížce „The Anatomy of Anxiety“ vydané letos, zjišťuje, že nejednou lidé utíkají do práce před svými reálnými problémy. Česky řečeno: že jdu raději do práce, než abych poslouchal doma to hudrování. Stejně jako před stoletím Freud, nachází u svých pacientů/pacientek dnes „nedělní neurózy“ a je stejně jako Freudenberfer přesvědčená, že ani dnes, lidé s evidentním nadbytkem nemají nikdy „dost“ a jsou tak snadno zachytitelní na mucholapku úzkosti, z níž je práce vysvobozením. Proto je pak práce vysvobozením z „úzkosti pohody“.

Vraťme se k Bronnie Ware a jejím pacientům (už se mezi ně také chystám, zatím se mi ale moc nechce); my na konci života bilancujem. Je to asi stejně rozumné, jako když dítě říká, až vyrostu, to uvidíte... Ve chvíli, kdy máme už méně dnů před sebou, než těch, které máme za sebou, je dobré hledat ty pozitivní momenty. Někdy je to pracné (průsery se vynořují rychle), ale stojí to za to!