Tereza Schillerová: Vlčice. No Limits. Praha, 2022

Jestliže můžeme autorčinu jmenovkyni považovat v politice za představitelku souboru nesmyslů, je kniha Vlčice ne souborem či koncentrátem, ale přímo instantní podobou zloby, agrese, viny a nepochopení. Dochází-li v závěrečné a čtenářsky důvěryhodné katarzi hrdinka k prozření, pochopení systému předávání agrese a viny, objevení zákonitostí transgeneračního přenosu, má před sebou v tu chvíli také možnost odpuštění, včetně od-puštění krutých vzpomínek. To je však ještě dlouhá a namáhavá práce, nicméně díky za první krok.

Kniha by mohla sloužit jako syrová expresionistická ilustrace k učebnicím o rodinných scénářích, které se bez jakékoliv reflexe táhnou po generace. Hrdinka vyrůstá v době, kdy se ještě věřilo, že metla vyhání děti z pekla a její matka tělesnými tresty nešetřila včetně ponižujících facek. Dítě žilo a posléze dospívalo s jedinou jistotou, že ať udělá cokoliv, bude to špatně.

To je nejjistější cesta k vybudování nejisté osobnosti, která se podceňuje, navenek to přehání a přebíjí suverenitou a uvnitř je trvale nešťastná, ve svém životě neukotvená. Její partnerské vztahy váznou velmi brzy (až na ten poslední). Když se dostane k moci, je stejně krutá, bezcitná a manipulativní jako její matka. Pocit křivdy ji neopouští a dospělost nevede k zlepšení rodinných vztahů, spíše naopak. Zajímavým doplňkem všeobjímající dámské zloby je pasivní otec hrdinky, který kupodivu dlouho snáší svou emocionálně nestabilní (dřív by se řeklo hysterickou) manželku a nakonec přece jen rodinu opouští, ale s dětmi, přestože je jedna dcera vypočítavá mrcha a ta druhá věčně ukřivděná chudinka, vychází v pohodě.

Hrdinka až ve zralém věku, kdy nakonec bez afektu nahlíží na svoje chyby i přednosti, rozplétá tohle klubko zmijí, které začíná u nešťastné babičky, která své utrpení prožila v totálním nasazení a místo jeho řešení je se zaseknutým pocitem křivdy posílá dál svým dětem. Stejně jako v nacistickém lágru, padají v její rodině facky a rozjíždějí se manipulativní hry.

Tohle všechno hrdinka zjišťuje až když se dostane k deníkům a korespondenci (mezi níž jsou také trucovitě neotevřené dopisy) a pochopí svoji matku nejen jako tyranskou a dominantní osobnost, ale jako „výlisek“ rodinného systému, ze kterého ona sama jak z mlýnku na maso vypadla. Jako zralé jí může pravda posloužit (jak řekl Morgenstern) k dalšímu svobodnému rozvoji.

Kniha je naturalisticky tvrdá, místy krutá, emoce čtenářů rozhodně rozčeří, měla by vzbudit také myšlení a vřele ji doporučuji „nešťastným rodinám“ i nešťastným ženám jako možnost rozluštění vlastního trápení a cestu z něj.

Psáno pro Psychosom