Jednak jejím vyhlášeným cílem je zabíjení, jednak její každodenní praxí byla buzerace.

Dost dobře jsem neocenil poměry v rodině, kde tatíček slyšel, že syn má botky roztrhaný, dal mu udělat nové a tak syn na vojnu musel. Tehdy ještě na sedm let. Jakým IQ se asi honosil autor textu: Dám se mezi vojáky, mají bílý kabáty a koně taky? Vždyť to byl potenciální sebevrah! Největší blb byl ten hoch jménem Pepíček, který rozšlapal Nanynce košíček a než by to zaplatil, dal se raději na vojnu.

Dvouleté základní službě je konec, nějaký krátký kurs pro dvacetileté by neškodil.

Já jsem sloužil v létech 1963-1964 bohudíky jen půl roku, ale ti chudáci na základní vojenské službě tam byli nadvakrát zadrátovaní (jednou hranice a jednou plot kolem kasáren – přes oba se odvážlivci zkoušeli dostat) na dva roky. Vzpomínky na vojnu jsou směsí veselých historek, stejně jako Švejk je humoristický román. Tankový prapor také. Situace, kde šlo o kejhák, se přetavují v humorné příběhy.

Ti chlapci se tam připravovali nanejevíš tak na I. světovou válku, kopali zákopy pro ležící střelce, při větší technice hodlali nadřízení tuto ukrýt také do děr, které vojáčci měli vykopat. Jednou za čas byl poplach, který předstíral, že se jede bojovat. Protože nepřítel se nedostavil, vrátili se všichni ukázněně do kasáren.

Týrání bažantů mazáky předčilo školní šikanu o několik řádů a týrání všech bylo zajišťováno pyramidou vesměs intelektově podprůměrných šarží. Nejstupidnější byli „dýzláci“ neboli délesloužící poddůstojníci, kteří by se v civilu neuživili ani u metařů. Nad nimi byli nižší a pak vyšší důstojníci a tomu všemu vládli generálové.

Když jsem šel do Prahy pro jelita / potkal jsem na cestě tajtrdlíka / nebyl to tajtrdlík byl to dýzl / kdybych byl neutek, byl by mě lízl. Na chytání vojáků na nepovolených vycházkách byly takzvané „lítačky“ a proto tohle slovo v Praze velmi negativně zarezonovalo.

Dovedete si představit válečnou přípravu spočívající v tom, že před návštěvou generála lakovali vojáci kamínky kolem záhonů v národních barvách a posléze skládali do patřičných ornamentů? Z toho by nepřítel padl na zadek! Také model kasáren v patřičném zmenšení (někde tomu říkali „gorodky“ na počest slavné ruské dovezené hry) byl oltářem idiocie.

Nemůže mluvit o komedii, kdo nepoznal tragedii. V těchto podmínkách nutně vznikala sranda, na kterou se posléze vzpomíná. Večerní hymna: Sluníčko zapadá za vysokú horu / zase den v prdeli, chvála Pánubohu, vypráví bez truchlení o promarněném čase. O věčném ponižování, které zrodilo humor.