Několik poznámek k psychiatrické reformě

Loupežník a vrah Václav Babinský si doodpykal (to je slovo, co!) ve Valdicích 17 let – dva roky měl odkrouháno ve vyšetřovací vazbě – a dostal se na svobodu. Jenže neměl ani ponětí, co by na té svobodě dělal. Loupit už nemohl, jednak byl zesláblý, jednak byl profláklý, sociální úřady neexistovaly a navíc svět se od jeho zatčení tak prudce změnil, že mu vůbec nerozuměl.

Vrátil se tedy k branám kriminálu a požádal slušně pana ředitele, aby ho tam nechal dožít. Pan ředitel pochopitelně tohle využil pro naleštění své pověsti – hle, jak jsme ho polepšili – jednak nehodlal platit Babinskému hotel a tak mu vyjednal zaměstnání v Řepích v klášteře sester řádu svatého Karla Botomejského, tedy u Boromejek.

Babinský věděl, že musí sekat latinu, choval se proto mírumilovně, přes den pracoval a po večerech v hospodách za pivo vyprávěl o svých dobrodružstvích. Když mu došla témata, kupoval si krvavé romány a podle nich dále bavil štamgasty až v míru odešel do věčných lovišť.

Robinson to měl mnohem jednodušší, jednak na ostrově pobýval o něco méně, jednak se vrátil do doby, kterou ještě znal. Zahájit po delší době život v novém prostředí není žádná sranda. V devadesátých letech bylo možné shlédnout dokument o uvedení dívky z pasťáku do nového bytu, který pro ni městský úřad zřídil. Ta dívčina se tam rozhlédla a zmateně s příměsí úzkosti vyhrkla: Tady na oknech nejsou mříže...?

Psychiatrická reforma zdaleka nepostupuje tak, jak si nerealisticky její tvůrci představovali. Návrat člověka s psychickou poruchou a nutností léčby po několika letech zpátky do dnešního koloběhu je mnohem složitější, než si tvůrci uvědomili, navíc chybí-li peníze a zejména lidi.

Ani celková atmosféra není ideální. Dávali jsme dohromady knižní edici DESTIGMA v nakladatelství Vyšehrad. Já jsem vždy napsal kostru shrnující současné poznatky, jakousi páteř textu a k tomu Agáta Pilátová a Aleš Cibulka zpovídali „profláklé osobnosti“, které o poruchu v životě zavadily. První díl věnovaný vyhoření byl hotov velmi rychle a měli jsme tam esa typu Dagmar Peckové a dalších. Panická ataka probíraná v druhém díle nám ještě řadu respondentů i respondentek nabídla, ačkoliv je sehnat už nebylo tak snadné. Třetí díl je věnován depresi, kterou trpí téměř třikrát častěji ženy než muži. Všechny slavné ženy, které na sebe v mediích opakovaně práskly, že trpěly depresí, nakonec své příspěvky stáhly s tím, že si nepřejí, aby se o tom psalo v knize. Deprese už je tedy porucha, která stigmatizuje. Což teprve psychóza!

Dvě miliardy dodané EU na rozjezd projektu utratil tým vedený až do konce z Ministerstva zdravotnictví paní doktorkou Protopopovou (ano, tou co „léčila“ Babiše ml. na Krymu), která ukončila svou činnost v této oblasti v létě 2021 bez uvedení důvodu. Nemusela nic uvádět – byl to prostě krach.

Vím, jak vypadá život na chronických odděleních, kde léky, jídlo i večerka jsou na povel, ale předložené „na míse“. Kromě povoleného kouření je tam minimální aktivita. Psychiatrie je pro doktory i sestry nezajímavý obor, naše odborná populace stárne a mladí nemají nijak výrazný zájem. Na práci s pacienty není čas. Lidi, kterým nebyl nikdy svěřena nějaká vyšší částka, aby s ní naložili svobodně po svém, natož platební karta, si nedokážou koupit základní potřeby (také proto, že nevědí kde). Aby se tohle všechno naučili, je v terénu potřeba zkušený a dostatečně obsazený tým, který také všude chybí.

Vrah Babinský měl jednodušší situaci, než chronicky nemocný psychiatrický pacient. Sestry na něj byly vlídné, neb to mají v popisu práce, jídlo dostával a co má okopávat mu vysvětlila abatyše. Na pacienty zdaleka není tolik lidí, aby je pomalu zavedli do dnešních kolejí, sousedi na ně koukají podezíravě a tak se raději vracejí do závětří psychiatrické léčebny. Pardon, nemocnice!