A tak jsem přečetl také senzační knihu o naší době, a nejen o ní.

Karel Hvížďala: Chvění je naděje. Záznamy od března 2021 do začátku války 2022. Karolinum a Novela bohemika, Praha, 2022.

Autor předkládá „copánek upletený ze tří různých proudů, z faktů, sociologických reflexí i z osobních vřelých přiznání či doznání“ se snahou udržet čtenářovu pozornost, jde však u mnohem širší objem než uvedené tři pramínky, které rozšiřují autorovy eseje publikované v nejrůznějších mediích včetně rozhlasu, vzpomínky na významné osobnosti politiky, žurnalistiky a kultury, včetně verbatim citovaných veršů a úvah. Autor velmi případně cituje Flauberta: Zrádnost číhá v tom, že myšlenky někdy převažují nad příběhem. Už není cesta, kterou člověk přišel a kterou musí pokračovat. Tak se příběh roku zmnožuje o mnoho cenných postřehů reflektující doby nedávné i velmi dávné.

Copánek je tak obohacen o celou řadu meandrů, které brzdí plynulost četby, neboť nutí k zamýšlení a často i k přemýšlení. Nesmíme opominout několik nekrologů: Jiřinu Šiklovou, Ivana Havla, Petra Krále a vzpomínku na Milana Lasicu. Tudy se obrázek současnosti nenásilně proplétá s minulostí, a to dost často. Nicméně i v zachyceném průběžném čase je spousta událostí, na které jsme už zapomněli a je dobré si je připomenout. Chvění je opakem usmíření, a proto je v něm naděje. Kniha zastavuje čas, dává událostem nesmrtelnost, píše Hvížďala hned úvodem a já vnímám chvění jako naději, jako víru v to, že špatné okolnosti neztuhnou jako kánon pro budoucnost.

Autor neplete copánek, autor nutí čtenáře myslet, a to nejen odkazy na práce řady filosofů, ale také systémem nakupení souvislostí, reflexí, které z nich plynou a otevřených subjektivní zpovědí, které se týkají nejblíž mé generace, ale zasáhnou i vnímavého čtenáře z generace podstatně mladší. Podobně jako Jaroslav Seifert, když v Morovém sloupu napsal: To nejhorší mám za sebou, / říkám si: jsem již stár. / To nejhorší mám před sebou, / ještě žiju. Autor velmi bolestně reflektuje svůj pocit: Sebe zvenku posoudit neumím, ale uvnitř to stárnutí cítím zřetelně: mé myšlenky nekontrolovatelně asociují nečekaným směrem či se rozvírají do velkých amplitud. Pro psaní to není špatné, když vědomí plyne bez ladu a skladu, vandrující bludné myšlenky se dají využít, ale studiu se vlnobití pocitů příčí. Mnozí z nás budou také rezonovat s Hvížďalovým povzdechem, že rodinné vztahy nedopadly úplně tak, jak bychom si přáli.

Kniha má charakter deníkových záznamů a začíná 17. Týdnem 2021, kdy ještě zdaleka nekončila první vlna Covidu a končí vpádem Ruska na Ukrajinu. Deník je probírán týden po týdnu a každý z nich většinou začíná přehledem zpráv nejen ČTK a dalších seriózních zdrojů, nebo jde přímo k jádru věci, která se ten týden odehrává. Osoby, které jsou trvale v Hvížďalově hledáčku jsou Andrej Babiš a Vladimír Putin přes nejrůznější aktivity, komentátory i vlastní hodnocení. Nejvíce sledované okolnosti: je počet nově nakažených a zemřelých na Covid.

V souvislosti s tehdejším premiérem stojí za uvedení výstižná a přesná charakterika: Andrej Babiš představuje syntézu ekonomické triviální demagogie, hysterie, někdy až dětsky naivní víry v jednoduché recepty, bez skrupulozity a nezkrotné touhy po mamonu, která však najednou narazila na zeď.

Hvížďala klade víc otázek, než přináší odpovědí. Spolu s mnoha dalšími filosofy prohlašuje: Právě v tom spočívá moudrost, vědět, že hledání pravdy je víc než pravda sama. Cesta je důležitější než cíl. Milníky na této cestě jsou Karel Havlíček, TGM, Karel Čapek, Jan Patočka a Václav Havel. Z cizích je to nejčastěji Michel de Montaigne a jeho odkazy k esejům, což je rovněž autorův oblíbený žánr.

V záznamu korespondence týkající se požadavku na TV vystoupení s panem Matochou nacházím etickou hranici, pod kterou Hvížďala odmítá jít. Na konkrétním dialogu je to znát lépe než na nejlepších prohlášeních. Rádoby i Ironickou odpověď lanaře z TV ponechává autor bez komentáře, což korunuje tuto epizodu.

Co se týká úrovně společenského ducha kultury, připomíná autor biblickou knihu Jeremiáš, zejména tu pasáž, kdy si prorok navlékne železné jho, aby naznačil, že bude ještě hůř, pokud se národ nevydá jinou cestou, než tou, po které kráčí. Degenerace politické kultury a uctívání konzumu jsou předvedeny v plné ošklivosti a právem kritizovány. Východisko vidí shodně s Jiřím Grušou, který řekl: „Elity národa musí překonávat minulost, vážit si přítomnosti a dělat z ní budoucnost. Musí mít odvahu vzhlédnout od inkasa… U nás však byly elity plánovitě hubeny … proto jsme ohroženi především českým autismem.“

Aby text nebyl příliš ponurý, je proložen výroky slavných osobností, z nichž za prvé bych uvedl Winstona Churchilla: „Za svou dlouhověkost vděčím sportu. Nikdy jsem ho neprovozoval!“ a pro postřeh a moudrost Jiřího Grušu: „Dějiny jsou u nás obhajoba nehod, hommage okolností, anekdota.“ Nejpřesnější je ale asi starožitník pan Schulmann, který řekl: „Kdyby byl sport opravdu tak zdraví prospěšný, měl by každý Žid v domě už dávno dvě hrazdy!“

Autor je kronikář proslulý především nesmírnou spoustou rozhovorů. Tam žene své zpovídané korytem předem pečlivě připraveným; když se respondenta bude ptát na železnici, nedostanou se ke vzducholodím. Tady zpovídá sám sebe, je neuvěřitelně otevřený v osobních záležitostech, ale zdaleka nepřinášející jasné odpovědi v záležitostech obecných. Připomíná mi občas závěr novely Elii Wiesela The fifth son, kde se potomek přeživších ptá rabína, jak bylo možné, že lidé „tohle“ dopustili. To je vynikající otázka, říká rabín. A kde je na ni odpověď? To nevím, ale otázka je to vynikající.

Je to bezvadná kniha. Nedá se sice číst souvisle, protože nejméně na každé druhé otázce nutí k přemýšlení, ale to je v dnešní době se záplavou informací a desinformací, velice užitečná aktivita. Tak autorovi v době plytkých příběhů a moderně vybavených pohádek pro dospělé, velice děkuji.