Až umřu, chtěl bych být Rhapsody in blue.

Až umřem, staneme se květinami,
přes den budem pro radost lidem
a v noci budem sami...

To je (přibližně) Konstantin Biebl.

Moje puberta (dnes se musí už říkat adolescence, ale tenkrát byla to ještě puberta) probíhala víc proti systému, než proti rodičům. Na podporu jsem měl AFN, Voice of America, Karla Vlacha a tehdy ještě živého Wericha na scéně ABC s Horníčkem. potkal jsem své době francouzské prokleté a s nimi v celé šíři jejich české překladatele a zůstal mi v paměti Cyrano a Havlíček od dědečka.

Nicméně Gershwina jsem poznal ve svých čtrnácti (a proti němu film Moulin Rouge a ještě za pár let Oliviera, který ještě nebyl Sir, jako Hamleta). Přišly sem tahdy první filmy s Gerardem Philipem a vyšel poprvé Škvorecký. Byl povolen Seifert i Holan a nad tím vším mi zvučela Gershwinova muzika. Co nesíhal Glenn Miller, doháněl pro nás Karel Vlach.

Až umřu, chtěl bych se stát Rhapsody in blue.

Už jsem byl až moc dospělý, když jsem ji slyšel za dveřmi filiharmonie v Rudolfinu, protože ten den umřela Bobina a já jsem zmeškal začátek. Nicméně tehdy jsem si uvědomil, jak úzká a křehká je hranice mezi životem a smrtí. Bobina umřela, když jí bylo 16. Na pejska slušný věk. Byl jsem natolik doktor, abych poznal Kussmaulovo dýchání v acidóze, které mě budilo a řek si, že já sám bych se nechtěl už déle trápit v takovém stavu. Cítil jsem rukou, dlaní, její srdíčko zvadnout pod infúzí kália. Bolelo to.

Mám za sebou další poslech Rhapsody in blue. Přišli lidi, kterých si nesmírně vážím, aby mi popřáli a já nevím, jak jim poděkovat. Mám tu před sebou na youtube ten nejlepší orchestr, který to mohl kdy zahrát. A tak vám ho posílám s vědomím, že jsem se dostal, do „křehkého stáří“, přestože to nerad slyším.

Pravda je, že jsem prodělal zápal plic. Pravda je, že jsem kvůlivá němu musel zalehnout ve špitále, a to parádním, kde mě ta pár dní postavili na nohy. Pak jsem podle svého CÍTĚNÍ mohl všestranně fungovat. Jenže mám doma ženu viroložku (40 let) a dceru doktorku (taky už nějaký pátek na to, aby si na mě troufala). A ty řekly DOST do konce března, protože venku lítají víry.

To všechno bych bral, nebýt připomínky, že je mi 84 let. A tak jako ten starý pán poslouchám to, co se právě hraje, když na desce se točí pes.

Whenever me kiss, I worry and wonder... to mi už bylo čtrnáct.

Den, dlouho, dlouho předtím, než umřela Bobina ...a než jsem si uvědomil, kolik smrt váží.