Největší český básník.

Děkuju za připomenutí výročí Vítězslava Nezvala. Miloval jsem ho a zbožňoval jeho tvorbu. Návrat z cest mě dodnes bere za srdce a Edisona jsem si recitoval, když jsem byl v rejži. Básně na pohlednici má lákají jako inspirace. Manon je nepřekonatelná, snad srovnatelná jen se Cyranem.

Po roce 1945, a zejména 1948, přestal být Nezval básníkem a stal se slouhou systému, sám posedlý mocí. Přestal sedat na břehu řeky Svratky a usedal ve velkolepých křeslech, odkud nebyl ochoten udělit milost studentovi, který spáchal jakousi parodii.

Největší čeští básníci byli umlčeni a on pro ně nehnul prstem. Zahradníček, který ho svou poetikou stokrát předčil. seděl v krimininále, spolu s ním Václav Renč, František Křelina a další Seifert, Hrubín a Holan mlčeli, Halas byl uštván.

V roce 1956 na maturitním plese mi František Hrubín vyprávěl, jak šli orodovat za Halase. Můj tatínek se s tím nikdy nepochlubil. V gymnaziálních letech sdílel můj tatínek pokoj dohromady s třemi dalšími studenty a jedním z nich byl Jiří Taufer. Zůstali kamarádi, zejména když Tauferovi bydleli o pět čísel v ulici dál. Scházeli se u nás jednou týdně či za dva a já jsem slyšel za dveřmi neveselé příběhy z Tauferovy emigrace v Moskvě, bydlení v bytě rozděleného prostěradly, hádkami o vařič, včetně únosu Slánského dítěte. Po Vítězném únoru k nám přestali chodit a Taufer přesídlil jako velký šéf do Valdštejnského paláce.

Když začala komunistická štvanice na Halase (nakonec ho uštvali, Biebl raději vyskočil z okna), rozhodli se dva letití kamarádi zajít za třetím. V obrovském interiéru paláce zařvala soudružka u vchodu směrem do kanceláře: Soudruhu Taufere, je tu soudruh Honzák a soudruh Hrubín. A co chtěj? ozvalo se nevrle přes desítky metrů. Abys nám políbil p*del! zařval můj tatínek a tak skončila jejich mírová mise. Hrubín byl mnohem citlivější a už nic nedodal.

Nezval nehnul prstem pro Miladu Horákovou a Záviše Kalandru (prý byla taková doba, prý tomu věřili!?!?!?), nechal v bryndě všechny lidi své vlny a naparoval se na Úřadě a psal špatně. Už to nebyl tryskající gejzír, byl to opatrný veršotepec. A to je snad to nejhorší, co se může básníkovi stát.