Tyhle dvě množiny se mohou zatraceně lišit.

Nemám jediného důkazu (to je genitiv záporu, který je na vymření, a já ho zachraňuju) pro demagogické tvrzení, že 60 % naší populace SE BOJÍ vyslovit svůj názor. Názory lidí slyším po svých (dlouhých) cestách MHD, ve své ambulanci, z drbů, které rozšiřují media dostupná na internetu a ze setkání s přáteli.

Desiformátoři skutečně mohou hlásat, že Rusko je v právu – taky to dělají – ale realita je drobátko jiná. Rusko napadlo Ukrajinu, ne naopak. Pak kecají a je plné právo státu, který zajišťuje naše hodnoty, jim dát jasně najevo, že se mýlí a že jejich lži nepovolí šířit.

Lidé nehledají pravdu, ale potvrzení svého názoru.

Mohu mít názor, že na Hradě měl sedět soudně stíhaný podvodník, mohu tento názor veřejně hlásat, což ale nic nemění na volebních výsledcích. Hranice mých názorů ale končí tam, kde se dotýká práv a cti (ví dneska ještě někdo, co je čest?) určité skupiny: Židů, bezdomovců, řezníků nebo natěračů.

Marxismus je názor, jeho realizace znamenala katastrofu nejen v našem národě. Pokud sem chce někdo znovu pozvat Rusy (nebo Šváby), dokud nezačne svůj názor realizovat, může o něm beztrestně plkat, jak to dělají jeho přiblblí zastánci. Je tu ale jistá hranice, česky řečeno: vocuď až pocuď. Krysaři své řemeslo ovládají dokonale.

Ačkoliv je těžko pochopitelné, proč systematicky chodí před sídlo vlády pro jistotu, když ta tam není. A když chtějí mír, ať se obrátí na soudruh Putina!