Něco přes 2000 lidí přečetlo můj článek a jen pár z nich se ozvalo; srandy by mělo být víc!!!!


Přestože by někteří autoři a autorky zasloužili/y ocenění, beru to pro jistotu anonymně (a pro jistotu i bez oslovení):

nejen že se lidé míň smějí a chechtají, ale některým vadí lidé, kteří se smějí naplno.
A to je taky špatně.
Jinak bych nedělila sklon ke smíchu na východ a západ, ale spíš na jih a sever.
A pak na lidi kteří žijí obyčejný život a na ty, co mají

odpovedam na Vasu vyzvu k 1.Aprilu. Neviem kedy som mal extazu smiechu, ale zivotom sa bavim kazdy den. Tato hlaška z Peliškov ma vzdy rozosmeje.
https://www.youtube.com/watch?v=JBVWkvMuh_k

nejvíc jsem se nasmál před měsícem: v koupelně se mi zatočila hlava a spadl jsem do prázdné vany na záda. Nohy mi visely pod koleny ven z vany a nebyl jsem schopen vylézt ven. Ani jsem se kupodivu neuhodil, ale situace mi přišla tak komická, že jsem se rozesmál jako blázen. Byl jsem doma sám, takže volat o pomoc nemělo smysl. Po delším úsilí se mi podařilo posunout se (stále leže na zádech) hlavou napřed na konec vany a nohy jednu po druhé dostat do vany. Pak následovalo přetočení na břicho a bylo vyhráno.
Váš pravidelný čtenář (77 let mlád).

Jsou zde i odpovědi rozpačité a já říkám: COKOLIV

Policajt napomíná blondýnku: "Slečno, váš pes nemá košík!"
"Ale já nejdu nakupovat."
"Promiňte, to jsem nevěděl".
---
Často se přistihnu, že si povídám sám se sebou.
Když si to uvědomím, tak se tomu oba zasmějeme.

Reaguji na vas clanek "Vcera byl April". Ikdyz nyni zadny clanek (k zasmani) neposilam, chci ze zeptat zda by to mela byt prihoda ze zivota nebo treba obycejny vtip.

Moc Vás zdravím,

vždy si na Vás vzpomenu, když jedu autem přes most na Pastvinách a zlepší se mi hned nálada.

O tomto Velikonočním pondělí jsem plakal smíchy …. Lehce nedoslýchavý tchán řeší, že jezdí v autobuse a platí platební kartou. Tchýně na to, „já myslím dopravu hromadnou“. Tchán: „já tu kartu nemám propadlou“ …. No jak z pohádky Byl jednou jeden král:
král Já I.: Hej osobo! Osobo, neviděla jsi Marušku?
bába kořenářka: Proč já bych lezla na hrušku?
(mohu dodat, že ma, nedoslýchaví, máme někdy potěšení z kontrastů; já místo Novoměstská radnice jsem si zakédoval „Domovnická radnice“ a hned vím, kde jsem).


Jednoho krásného letního dne jsem seděl pod pergolou u chaty s tehdy sotva tříletou vnučkou Eliškou. Na stole leželo cosi ke čtení a já nemaje brýle jsem Elišku poprosil, zda by mi ty brýle nedonesla z chaty, což se stalo. Začal jsem něco číst a vnučka se zamyslela a zeptala se: "A dědo, proč máš ty brejle"? Tak jsem jí vysvětloval, že mám ty oči už opotřebené. "A proč?" následoval dotaz. Odpověděl jsem po pravdě, že už jsem starej. Opět chvilku přemýšlela a pak konstatovala :" Hm a taky seš vošklivej".
Málem jsem spadl smíchy ze židle...

Tomu dávám 105 bodů ze 100

Dobrý den, pane doktore,
kdybyste se mě zeptal, kdy jsem se naposledy velkolepě rozplakala, budu vědět hned, ale velkolepý smích je vzácný. Pár vzpomínek se mi vybavilo, tato mi napadla první. Asi proto, že často vzpomínám na rodiče, kteří tu s námi už nejsou.


Byli jsme s manželem, synem a snachou na návštěvě rodičů (maminka 90 let, tatínek 89 let). Po běžném vyprávění jsem hráli hru - Uhodni něco (ten co v duchu vybere tvora nebo věc dostává otázky a vždy odpovídá jen ANO nebo NE). Určitě to znáte.
Vše směřovalo k tomu, že to hledané je velká šelma. Stále jsme se nemohli trefit až moje maminka najednou zvedla rázně ruku a zakřičela - VEVERKA.
Syn babičku doplnil - ŠAVLOZUBÁ. To už jsme se všichni váleli smíchy.

Donutil jste mě vzpomínat na veselé příhody, za to vám děkuji.
Reaguji na vaši výzvu poslat něco pro zasmání.
Vážený pane doktore,

stalo se, nestalo, ale podle jedné babičky, vdovy po poštmistrovi, se to skutečně stalo, a to v Opavě. A za války, kdy se nesměly konat zabijačky "na černo", bez vědomí úřadů. Přesto se tak někdy dělo, i když se tím riskoval pobyt v koncentráku.

A tak jedna rodina poslala poštou jejita, jitrnice, tlačenku svým příbuzným do města Freudova - do Příboru. Aby zmátli úřady, na balík napsali LOUTKOVÉ DIVADLO. Ale Příbor se za války jmenoval Freiberg in Mähren a oni to "in Mähren" zapomněli napsat. A tak balík putoval sice do Freibergu, ale v Německu, tam adresáta nenašli a balík přeposlali do Freibergu rakouského a teprve na třetí pokus se podařilo do toho Příboru zásilku doručit. Ale balík již odporně páchnul. Někdo z tamních pošťáků prý k uvedenému popisu zásilky připsal - KAŠPÁREK SE POSRAL.

A protože čtu vaše blogy a mým koníčkem je knižní vazba, vážu vaše blogy svému 17ti-letému vnoučkovi,aby jednou po letech věděli, jak to tenkrát v naší minulosti tady viděli očima psychiatra. A protože si vás vážím, osměluji si poslat vám presentaci svých výtvorů prostřednictvím úschovna.cz. Moc se možná nenasmějete, ale věřím, že pár úsměvů ve vás vyloudím.

už asi 45 let mě spolehlivě rozesmějí některé kapitoly ze Saturnina. Obzvášť ty o uvádění literárních příběhu na správnou míru.
"Setapouch, sobý hnusec..." to je taková krása.
Stejné účinky má nekorektní, britský humor Monty Pythonů. John Cleese a spol. jsou geniové. Přesto, že jejich skeče znám, dusím se u nich smíchy (to je možná ekvivalentní Vašemu padání ze židle)

v sanatoriu
Dochází mi humor
mám na duši tumor
vytrvale roste
smutním, je to prosté
Nechci operaci
léčím se legrací
nevázaný chechot prý je
nade všechny terapie

humoru, vtupu a smíchu neni nikdy dost,
a proto,
pozdě ale přece,
Vám posílám

1. dva vtpy které jsou mými stálicemi, směju se jim pokaždé,
když si je přečtu v mém zápisníčku.... jsou totiž ve svém jádru hluboce pravdivé
a s jejich pravdivostí se setkávám dnes a denne..

1.1. „Chlap, keď dospeje, má 18, jeho telo sa skladá z 90% chlapského egoizmu a z 10% vody.
A ako starne, jediná zmena ktorá sa s ním deje je, že ta voda sa odparuje... až sa cca po 50tke sa odparí úplne.“

1.2.
Kupónová privatizácia v ČSFR roku 1991: „Vtedy, v roku 1991, sme všetci mali možnosť postaviť sa na tú istú štartovaciu čiaru. Ale iba niektorí vedeli, kde je namaľovaná.“

2. a také jeden psycho dotaz:
čím to je, že si nemůžu -na Váš podnět- na žádnou vtipnou situaci z mého života vzpomenout, i když přesně vím,
že je jich bylo snad 50 a z nich jsou 3-4 takové, na kterých jsem se smál týden... to si pamatuji, ale samotnou situaci si vybavit přesně nedokážu..

Keď prišiel naposledy môj najstarší syn Jakub z Prahy, kde študuje medicínu, domov do Bratislavy, jeho sedemročný brat Jonáška ho najskôr pevne objal a potom ho zahrnul všetečnými otázkami o tom, čo to vlastne študuje. Najviac ho zaujalo, keď mu jeho brat trocha moc názorne vysvetloval priebeh jednej operácie. Jonáška samozrejme zaujímalo, či pacientov operácie nebolia, keďže pritom do ľudí režú, na čo ho brat upokojil, že pacienti vtedy spia.
Jonáško sa na dlho zamyslel, odišiel do detskej izby, odkiaľ sa po chvíli vrátil a povedal sústrastne bratovi: “To máte ťažké, že musíte čakať až do noci kým ľudia zaspia, aby ste ich mohli operovať.”

...po přečtení Vašeho posledního příspěvku jsem se rozhodla vylovit z koše roztrhané a zmačkané papíry, na kterých byly mé zápisky ohledně humorných historek a zkusím to ještě napravit. Po vzoru mé bývalé žákyně 8.třídy, že lepší něco než nic, i když si nejste jistý svou odpovědí a protože nikdy nevíte, komu to může udělat radost ( blíže viz. příloha "Obrázek" s odpovědí na testovou otázku : Nakresli a popiš kostru dolní končetiny. Nazvala bych to "Puberta aneb nic není nemožné" Bohužel neumím nákres reprodukovat, ale je skutečně úžasný).
Původně (před oním roztrháním) jsem Vám chtěla zaslat svoji historku z dětství, kdy jsme se jako malé děti hodně nasmály jednoduchému vtipu z Dikobrazu s předpovědí počasí ( Text: Zítra bude strašně, místy hrozně, zima jako v morně.). Ale bohužel byl tento vtip pozměněn do současné doby na: Dnes bude na H..., zítra fakt na H... a pozítří zase na H.... A tomu už se teda nesměju.
Ale když už jsem u toho slova začínajícího na H, tak jsem měla humornou historku s kamarádkou na VŠ, kdy jsme jeli všichni do přírody dělat zápočet ze Zoologie. Vodní společenstva. Stanoviště rozdělená po dvojicích. A kamarádka si zrovna na tom našem chudák šlápla do lidovce (myšleno exkrementu). A tak jsme místo pozorování začaly čistit její boty. Bohužel, dřív než jsme stačily něco jiného, přišel asistent na zápočet s otázkou "Tak co jste našly?" a aby toho nebylo málo ještě dodal " Tady to ale smrdí ! Tady snad lidi vypouští kanály ?!". Naštěstí jsme smíchy vyprskly až když odešel.
A pak si ještě vzpomínám (i když se to nedá slovně popsat), jak mě pobavil výraz souseda (člověka typu: na dvorku poházené vlastní odpadky, v pátek hospoda, v sobotu dopoledne si pospat). Ale to neznal Jehovisty. Ti mu jednou v sobotu ráno vytrvale zvonili a čekali u branky aby mu asi po 1/2 hodinovém snažení vítězoslavně předali svůj časopis s nápisem "Probuďte se".
A tím byl úkol splněn.

Pečovali jsme o dědu s "Ajshamrem", jak říkávala babička.
Jednou jsme ho dlouho hledali a nezbývalo, než situaci oznámit policii. Děda (bývalý nádražák) sedl na vlak a našli ho na nádraží na konečné. Když se ho ptali, co tady dělá, řekl jednoduše, že se "nasral a odjel" (je to v protokolu).
Jelikož ztratil doklady, šla s ním babička následně vše vyřídit na úřad. Vešli oba do boxu, babička pomohla dědu usadit atd., načež úřednice říká, ať babička odejde, je tu málo místa, pán se bude fotit. Babička to dědovi zopakovala - "jdu ven, protože se budeš fotit". Děda se ale rozohnil, že "on se v životě nepotil a neví, proč by se zrovna teď měl potit!!"
Tehdy se tam smály úřednice jedna přes druhou, to se holt jen tak neděje.

PERLY ZE ŠKOLY:
- Když si někdo udělá zelený melír, tak je to "Jmelír".
- Otázka v testu z dějepisu: Jak se jmenovala manželka Ludvíka 16.? - Paní Šestnáctová
- Lidé můžou mít fotografickou paměť, ale někteří nemají film.
- Ona zpívá s "Gosplem". - Có? S jakým oslem?
- Když sníš vegetariána, tak je to maso zdravý, né?
- Většina německých ovčáků jsou psi.
- Roční období: jaro, léto, burčák, svařák.


Onehdy jsem šel s Fančou po hrázi, což je nejen hráz, chránící Bonn před vysokou rýnskou vodou, ale i linearní park, tedy kus vyvýšené zelené přírody táhnoucí se městem, z něhož mají potěšení chodci, běžci, cyklisté, inlajnisté, mamči s dětmi, důchodci, chodítkáři, pejskaři, Fanča a já.
Tedy jdu takhle jednou s Fančou po téhle hrázi, a najednou se proti nám kolébá taková velice kulatá paní a na vodítku se s ní kolébá takový velice kulatý pejsánek. Když nás míjejí, přikloním se k Fanče a tiše ji říkám: "Všimla sis, jak často se pejskové podobají svým páníčkům?"
"Samozřejmě," utře mne Fanča, "to přece ví každý!"
Jdeme dál a po chvíli jde proti nám vysoká štíhlá dáma s chrtem na vodítku. Vychrtlý chrt, vychrtlá dáma, potvrzení toho, co přece ví každý, a oba dva se uculujeme.
A jdeme dál a do třetice jde proti nám chlap s dobrmanem na vodítku, ten dobrman má kupírovaný ocas. Puberťák ve mně se zatetelí radostí, a když nás ten chlap se psem míjí, přikloním se k Fanče a tiše ji povídám: "Všimla sis, že ten pes nemá ocas?" ale dřív, než mohu pokračovat, Fanča na mne s pohoršením zasyčí: "Drž klapajznu, než tě přes ní majznu!" a pak se oba začneme řezat smíchy.
Ó, jak já tu svou Fanču zbožňuji: dokáže ocenit tyhle pubertální vtípky, ale protože je to dáma, musí se nad nimi nejdřív pohoršit a teprve pak dát volný průchod své nátuře.


Posílám Vám svůj příspěvek, okoukáno ve zdejším Kauflandu u pultu s masem. K dostání je tam hovězí žebro bez kosti a ve slevě ve slevě vepřové koleno z kýty. Zřejmě jim to vymýšlí někdo, kdo má mozek ze střev. A pořádně naplněných. (Autor je lékař a zřejmě by ho zarazilo, kdyby se s něčím takovým setkal zaživa.)

Na ZŠ jsem chodila v době ČSSR. A na jedné hodině ČJ jsme se učili všem dobře známé zkratky jako VŘSR, ČSSR, KSČM, SSM, ROH a když přišla řada na mě, nedávala jsem zrovna pozor. Paní učitelka byla hodně přísná, takže neodpovědět jsem nemohla ale zkratku ČSLA v tu chvíli nějak neuměla rozšifrovat a tak ze mě vypadlo to, co mě první napadlo - Československé autodráhy. Všichni se začali hrozně moc smát včetně paní učitelky a já byla ráda, že to nebylo 5 do ŽK.
Tady a teď se tomu můžeme (nebo taky nemusíme) zasmát. Být to tady a teď podle pravidel Ruska, šla bych i se spolužáky do výchovného ústavu a paní učitelka do vězení.