Pumprdlíka, kterej kejchne, když se zmáčkne, česnek bez zápachu, zápach bez česneku...

Soustrast pozůstalým a pozastavení se nad tím, co lidi potřebujou ke štěstí

Na rozdíl od ruské atomové ponorky, kde posádka bolestně umírala, exploze ponorky mířící k troskám Titanicu představovala rychlou smrt, o níž snad odcházející ani nevěděli. Je to symbolické, jak k vraku pýchy začátku 20. století se snáší vrak bohorovnosti století našeho.

„Budete jako bohové“, řekl had v Ráji. A bohové mohou všechno, čeho si zamanou. Podívejme se na Dia a jeho milostné pletky, na Jehovu a jeho potopu, když se namíchl, pohleďme na bohy, kteří získali své světce a proroky a pak se podívejme, kde jsme my! Pokud to nevíme, tak zatraceně jinde.

Přemýšlím, zda bych také zblbnul, kdybych najednou měl v bance (nebudu dělat reklamu, která banka by to byla) najednou několik miliard. Jestli bych se taky za pár šupů z toho nechal vynést šerpy na Mt. Everest, zda bych si koupil některý z ostrovů, které jsou na prodej, nebo zda bych si dopřál výlet na mořské dno.

Přemýšlím, proč tihle lidi nejsou stejnými hospodáři jako byl třeba Josef Hlávka se svou ženou Marií, Antonín Švehla, nebo i takový padouch jako Alfred Nobel (viz: Věda mě původně nezajímala, ale pak jsem se dozvěděl, kolik dávají za Nobelovu cenu...). Ve své úžasné povídce Tyrranosaurus rex popsal Bradbury příběh multimilionáře, který se vydal do minulosti střelit si na stvůru. Omylem přitom sestoupil z "časového koberce", zašlápl motýla a když se vrátil, byl v důsledku toho svět zcela jiný.

Trosky ponorky u Titanicu jsou varováním, kam nás může dovést naše pýcha. Tam zahynulo pět lidí. Provedení ve velkém může být mnohem dramatičtější. S tím si teď zahrává car Putin.