Aneb: Pozornost je nová ropa, jak píše Robert Břešťan...

Filipika je slovo prastaré a pochází z dob, kdy Demosthenes střídavě plival a střídavě sršel oheň na Filipa II., známého více jako otce Alexandra Velikého. Netýkalo se to ani výchovy synáčka, ani stravovacích zvyklostí, ale politiky. Zatímco pojmy, které v sobě nesou jméno zakladatelů (marxismus, freudismus), zde je křtěným objektem jméno poplivaného.

Jan Blahoslav napsal Filipiku proti misomusům (logicky správné by bylo muzomuzoika, fuj, fuj!), nicméně netušil, že přísun informací zvaný „vzdělání“ může mít na druhém konci také svůj rub. A to, že těch informací bude moc a bude se tam plést páté přes deváté.

My jsme napsali milostný dopis, olízli šedesátihalířovou známku a čekali týden na odpověď. Vy se můžete zcvoknout, když odpověď nepřijde v několika minutách!

Nejsem si jist, jak se správně jmenuje ten vercajk, co drží v ruce nebo u ucha 80 % mých spolujezdců v MHD, který leží u oběda vedle nože a dostává se do rukou i k uchu těm, kteří spolu sedí u stolu a občas se dáví nepolknutým soustem. Dáma shrbená, neb ramenem drží přístroj u ucha s taškou v každé ruce se štrachá do tramvaje.

Statistikové zjistili, že tenhle vercajk vezme do ruky jeho uživatel po více než 20x za hodinu a stráví s ním více než 30 % denního času, že je to první věc, kterou ráno popadne, pokud v noci nesjíždí na sítích.

Majitelé středního věku se hájí tím, že mají děti a kdyby neměli něco, čemu nerozumím, že by se nedoplatili a dětem přece nemůžou zakázat, aby si furt neposílaly fotky a zprávy (můžou, ale mají z toho strach) a ti mladší se diví, jak se může někdo podivovat nad takovou věcí a nechápat, že to je úplně „normální“.

Nicméně uživatelé netuší, že megafirmy v pozadí bojují o jejich pozornost, protože to, co je u TV sledovanost (vysoká s reprízou o prázdninách, nebo porpadák), existuje v této oblasti také. Že oni si tak „brouzdají“ a v pozadí číhá džungle reklam. Že mezi důležitými zprávami od přátel (fotografie mojí snídaně) schytají spoustu balastu, který zahlcuje jejich pozornost natolik, že jsou ochotni narážet do kandelábru.

Připadají mi jak ta dáma, co měla klíče od všeho a než mezi nimi našla klíč od záchodu, utrpěla debakl, jak mě naučili pojmenovat tuto situaci gastroenterologové. „Dejte jim spoustu informací, dopřejte jim pocit, co všechno znají, a nedovolte jim myslet!“ Tak nějak zní poselství z Bradburyho 451 supňů Fahrnheita.