maskovaná exkluzivitou.

Řekl bych, že extrémistům nejrůznějšího ražení chybí vzdělání. Příkladem je černošská, pardon, afroamerická profesorka jakési univerzity z USA, která shlédla film o Černobylu a kritizovala ho, že tam není žádný černoch (pardon, Afroameričan) a že to je diskriminace. Ta nanynka se potřebuje předvést a založit hnutí a tím svou další kariéru. Přitom jí uniklo, že v centrální Africe stále existuje otroctví!

V životě mě nenapadlo nějak se ošklíbat nad lidmi, kteří myslí jinak (pokud nejde o diktátory, a k tomu se dostanem), kteří mají jinou barvu pleti, nebo jiné sexuální preference. Ale stejně by mě nenapadlo uspořádat „pochod otců dvou dětí“ a vystrkovat nahý zadek na důkaz svého otcovství.

Tolerance k odlišnostem by měla mít své meze. Buďte si jiní, nikdo vám to nebere, ale nechtějte to vnucovat jako normu, tím méně jako přednost. Za všemi uvedenými extrémy je jediné: touha po moci.

Dokud byla společnost hierarchizovaná, bylo to trochu jako kasty, ale každý věděl, kam patří. Dnešní dospívající jsou nezakotvení nejen z týchž důvodů, jako jsme byli my (bombardování hormony), ale také proto, že společenství nenabízí vzory. Generace, která by měla jít vzorem, je dosud celá pošramocená (viz soudce Fremr). Je potřeba vyčistit minulost!!! Jinak bude budoucnost smutná.

Pohlaví jsou dvě: muž a žena. Kdo to má jinak, nechť si to užívá, ale ať zbytek populace nenutí, aby to sdílela či obdivovala.