Mistr Radek Banga mi poslal svou knihu: (Ne)pošli to dál.

Především děkuji a můj dík skutečně vychází z hloubi duše. Málokdy se mi podaří přečíst knížku na jeden zátah a zapomenout přitom na jídlo. Jeho příběh i jeho styl mi připomíná Jacka Londona a jeho Martina Edena, jen s tím že trajektorie jejich cest se v kritické chvíli oddělily.

Realistický přístup bez zbytečných kudrlinek popisující ale také bez sentimentálního štkaní opravdu kruté dětství, revoltu v adolescenci a sázku na talent (všestranný), protloukání nezletilého bezdomovce usilujícího současně po vzdělání a samostudium s hledáním duchovních věd. Houževnatost, vytrvalost, síla snu a uvědomění potřebných změn ve vlastní duši. Umění zacházet s nenávistí (nakonec ji odhodit). To je základní výbava.

Závratná kariéra velmi brzy kriticky reflektovaná i kriticky vyhodnocená s následným racionálním řešením, syrově popsané komplikované citové vztahy k rodičům a jejich postupné řešení s nalezením vnitřního míru, partnerská láska; to vše je úžasné.

Co je však největší počin a nejsilnější momenty knihy je realistický a srozumitelný vhled do komunity vyloučených s představou přetrvávající psychologie kasty nedotknutelných, osobní nejistota a podceňování, které si Romové před staletími přinesli z Indie. Co však je ještě podstatnější, je užitečný návod, jak z tohoto mýtu ven. Jak vyváznou z transgeneračního prokletí. A také jeho naplňování osobně prováděnými osvětovými programy.

Měla by to být povinná četba pro všechny, kteří se touhle problematikou oficiálně zabývají. Když k tomu dospěl jedinec bez patřičné licence, měli by se ti určení z toho poučit. Psychiatr nemůže léčit člověka proti jeho vůli, ale stát MÁ páky na to, jak chránit týrané děti.