Byla to dost dlouhá cesta, ale došla k cíli.

Když jsem se narodil, byl tady Protektorát Čechy a Morava a protože jsem byl zlé dítě, navedl jsem Molotova a Ribbentropa, aby schramstli Polsko, oni to udělali a tak začala druhá světová válka. Že se jí bude říkat „druhá“ bylo rozhodnuto až po jejím skončení. Je to legrační, začala prvního září a skončila 2. září. Akorát mezi těmi dny uplynulo šest let.


Přestože byla válka, v českých domácnostech se zpívalo. Nesměly se pět písně sokolské, o to víc letěly písně národní. Řadu z nich miluju dodnes, i když už je skoro nikdo nezná. Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká, moje ze všech znejmilejší z okénečka kouká… Nebo: Na rozloučení, mý potěšení, postavím pod okny máj… Ale taky slovenské, ač Slovensko bylo stejně jako dnes, jinou zemí.


To jsme zpívali všichni dohromady, ale při žehlení zpívala moje máma kuplety a to zpívala sólo. Když po létech přijela sestra zase do Prahy z emigrace, na ty písně jsme vzpomněli. Malého Japonečka jsme tehdy vzkřísili naplno, dneska už ho zas celého dohromady nedám, doufám tedy, že sestřička Kalifornie pomůže a slepíme to celé. Takže slyšte, slyšte:


Byl jednou jeden Japonec a rád měl svou žínku
A tak ji vždycky na léto poslal do Pekingu… (čti pekinku)

Tady mi kus textu chybí (věřím v pomoc ze zámoří), ale stejskalo se mu a jednou přišel dopis:

Japonečku milý, mám zde dlouhou chvíli,
Na malou zda vzpomínáš žínku,
Nemám žádné zprávy, jste-li všichni zdrávi
Piš mi na mou adresu do Pekingu

Tak Japoneček zaplakal a sebral kde co měl
A do vlaku se posadil a za svou žínkou jel
A jak se chudák polekal, přál bych vám viděti
Když ona muži jinému ležela v objetí

A než to všechno pochopil, chyt někdo ho a vyhodil

Malý Japoneček padl na zadeček
To přec není žádný pořádek
A pak týden celý seděl na posteli
Studený si chudák dával obkladek

Když zahojil se zadeček a dobře bylo mu
Tu malý japoneček rozejel se domů
A doma sebral dlouhý nůž a brousit se ho jal
A harakiri udělal a smrti se dočkal

A když přišel do nebe, tu zapěli mu andělé:
Japonečku malý, ženy vždycky lhaly
Na lež není potřeba brát nůž
Neb kdyby každou muž řešil sebevraždou
Sebevraždu udělal by každý muž.


Tak vidíte, jaké jsme měli dětství, protože žehlení se v programu vyskytovalo často, sice méně než dušená mrkev nebo špenát, ale přece jen nezapomenutelně. Když Japonci napadli Pearl Harbor, přáli jsme malému Japonečkovi potupu o to víc.

Pak přišla Hirošima a obraz atomového hřibu dědečka zarmoutil. Nechápal jsem proč, vždyť to Američani Japoncům po právu nandali! Bylo mi šest let a dědečkovi šedesát. V tom byl rozdíl v hodnocení věcí. Ale pamatoval jsem si to, protože dědeček pro mě byl autorita bez diskusí.


Pak léta šla a Japonsko se už nikdy do říše zla nepostavilo. Politoval jsem Filharmonii načapanou s konzervami ve futrálu na kontrabas i ty blbce, kteří za SWORDS vykázali své žiletky, četl jsem žalozpěvy od dívky, která se tam provdala a neunesla jejich způsoby. Hikikomori pro mě představovali folklor. Pak jsem narazil na japanistku.


Haiku jsem, pravda, objevil už dřív, Sto básní jsem dostal od sestry Strakové, sestry srdce mého, leč setkání s živou (a navíc velmi živou) japanistkou, bylo něco docela jiného. Dostal jsem i učebnici japonštiny pro každého, vím, jak se řekne „dobrý den“, ale jsem zaplaven stovkami haiku od Ostrova vážek až po pár much. Naposled pěti stovkami.


Tak jsem si uvědomil, že za svůj výtvor se nemusím stydět a nemusím je ukrývat. Jmenuje se CHEMOTERAPIE, napsal jsem to uprostřed své nejtěžší životní zkoušky, kdy mi pomohla moje žena, kamarádi i Japonci. Plné znění tohoto veledíla jest:



Nevím, jak by soudili japonští Mistři, já vím, že jsem svůj pocit zachytil přesně. Zatímco Japoneček měl zadeček, já při recitaci „zadek“ nahrazuji jasným českým slovem.