Zapomenutý den, zapomenutý rok
Šedesáté výročí vzniku tlačítkového telefonu, sto osmdesáté výročí vzniku kostky cukru.
Zapomenutá událost – významné výročí
Dnes před 60 roky začal náš sešup do dnešního komunikačního maléru
1963: The first push-button (Touch-Tone) telephones debuted in the United States, eventually replacing most rotary-dial models. Tak to píše Britannica a není důvod jí nedůvěřovat.
Dlouho jsem si – ve své nelásce k telefonu – myslel, že pokaždé, kdy zazvoní telefon, píchají čerti Grahama Bella vidlemi. Později jsem se dozvěděl, že měl naprosto čisté úmysly, a to, že chtěl sestrojit naslouchací přístroj pro svou hluchoněmou (dnes prelingválně neslyšící, ale tehdy hluchoněmou) kamarádku a místo toho vylezla nakonec tahle potvora.
Obdivoval jsem to ještě u dědečka, který měl stejně jako na četnické stanici a v koloniálu u Dvořáků také telefon. Několikrát se zatočilo kličkou a ozvala se slečna v Novém Kníně s otázkou, kam si přejeme být spojeni. Ke Štětinovům do Chotilska to bylo za pár minut, do Prahy na nadiktované telfonní číslo, tehdy pětimístné, něco přes třicet minut. Ale lidi měli tehdy trpělivost a pražská čísla byla jen pětimístná. Takže jich nebylo tolik.
Když jsme v Praze získali telefon, číselník měl na sobě ještě písmena a vytočení RF znamenalo, že si přejete volat z Prahy ven. Civilně to bylo číslo 04. Z telefonní budky se za mírný obnos dalo telefonovat tak dlouho, dokud vám čekající nemlátil do dveří. Telefon byl stejně drahý za půl hodiny jako za půl minuty a na jedenáctiletce (parodie na gymnázium) v pubertě jsme prokecali hodiny.
Pak přišly zdvojené linky a na vaše číslo byl připojen někdo se sousedů. Když kecal on, nemohli jste se provolat vy a naopak, z čehož někdy vznikaly v domě různice, nazývané hádka. „Pani, vy prokecáte celý vodpoledne a já se nedostanu k tomu, abych vynadala zeťovi. Abyste věděla, příště nechám vyvěšený sluchátko“! Kouzelné sluchátko měli jen Mach a Šebestová.
Také tato éra skončila a z trojmístných čísel se Praha dopracovala k osmimístným. Tehdy jsem z Budapešti přivezl své milované holčičce první tlačítkový telefon, který ale byl vypuštěn do světa už v roce 1963, takže dnes slaví šedesáté narozeniny. Tehdy ten křáp fungoval sotva tři měsíce, ale zpočátku radost přinesl.
Od těch dob už to jelo rychle až k debilním telefonům zvonícím v divadle z hlediště, takže herci ve snaze odpovědět komolí a pletou si text.
Neměli bychom zapomenout na vynález Christofera Jakoba Rada, který v dačickém cukrovaru vynalezl v roce 1843 kostkový cukr. Byli jsme na to hrdí a první české předsedání v Bruselu se symbolem kostky cukru se neslo pod geniálním heslem: My to Evropě osladíme. Mělo to ale trochu hořkou příchuť. Paroubek uprostřed roku bezhlavě shodil vládu Mirka Topolánka a bylo po slávě.
Christofer Jakob Rad se nestal symbolem kostky, zatímco sendvič je odkazem 4. hraběte ze Sandwiche. Klidně si objednáme dva sendviče a nikoho nenapadne dást si di kafe raba. To je nevděk!
Zapomenutá událost – významné výročí
Dnes před 60 roky začal náš sešup do dnešního komunikačního maléru
1963: The first push-button (Touch-Tone) telephones debuted in the United States, eventually replacing most rotary-dial models. Tak to píše Britannica a není důvod jí nedůvěřovat.
Dlouho jsem si – ve své nelásce k telefonu – myslel, že pokaždé, kdy zazvoní telefon, píchají čerti Grahama Bella vidlemi. Později jsem se dozvěděl, že měl naprosto čisté úmysly, a to, že chtěl sestrojit naslouchací přístroj pro svou hluchoněmou (dnes prelingválně neslyšící, ale tehdy hluchoněmou) kamarádku a místo toho vylezla nakonec tahle potvora.
Obdivoval jsem to ještě u dědečka, který měl stejně jako na četnické stanici a v koloniálu u Dvořáků také telefon. Několikrát se zatočilo kličkou a ozvala se slečna v Novém Kníně s otázkou, kam si přejeme být spojeni. Ke Štětinovům do Chotilska to bylo za pár minut, do Prahy na nadiktované telfonní číslo, tehdy pětimístné, něco přes třicet minut. Ale lidi měli tehdy trpělivost a pražská čísla byla jen pětimístná. Takže jich nebylo tolik.
Když jsme v Praze získali telefon, číselník měl na sobě ještě písmena a vytočení RF znamenalo, že si přejete volat z Prahy ven. Civilně to bylo číslo 04. Z telefonní budky se za mírný obnos dalo telefonovat tak dlouho, dokud vám čekající nemlátil do dveří. Telefon byl stejně drahý za půl hodiny jako za půl minuty a na jedenáctiletce (parodie na gymnázium) v pubertě jsme prokecali hodiny.
Pak přišly zdvojené linky a na vaše číslo byl připojen někdo se sousedů. Když kecal on, nemohli jste se provolat vy a naopak, z čehož někdy vznikaly v domě různice, nazývané hádka. „Pani, vy prokecáte celý vodpoledne a já se nedostanu k tomu, abych vynadala zeťovi. Abyste věděla, příště nechám vyvěšený sluchátko“! Kouzelné sluchátko měli jen Mach a Šebestová.
Také tato éra skončila a z trojmístných čísel se Praha dopracovala k osmimístným. Tehdy jsem z Budapešti přivezl své milované holčičce první tlačítkový telefon, který ale byl vypuštěn do světa už v roce 1963, takže dnes slaví šedesáté narozeniny. Tehdy ten křáp fungoval sotva tři měsíce, ale zpočátku radost přinesl.
Od těch dob už to jelo rychle až k debilním telefonům zvonícím v divadle z hlediště, takže herci ve snaze odpovědět komolí a pletou si text.
Neměli bychom zapomenout na vynález Christofera Jakoba Rada, který v dačickém cukrovaru vynalezl v roce 1843 kostkový cukr. Byli jsme na to hrdí a první české předsedání v Bruselu se symbolem kostky cukru se neslo pod geniálním heslem: My to Evropě osladíme. Mělo to ale trochu hořkou příchuť. Paroubek uprostřed roku bezhlavě shodil vládu Mirka Topolánka a bylo po slávě.
Christofer Jakob Rad se nestal symbolem kostky, zatímco sendvič je odkazem 4. hraběte ze Sandwiche. Klidně si objednáme dva sendviče a nikoho nenapadne dást si di kafe raba. To je nevděk!