PAN SPRÁVCE BYL TROCHU VESELEJ
Jedna z vynikajících studií setrvačného hodnocení
Než skončí celý tenhle podnik, rád bych své čtenáře seznámil s jedním literárním činem, který zbožňuju nejen jako člověk, ale také jako představitel psychiatrického řemesla.
Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali spolu den co den U Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser. Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece leželo mezi nimi něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v nejvyšší rozčílení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše. Kdykoli totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ke konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Jisto však bylo, že oba byli ve stejné náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily, a proto když mu vlezlo do hlavy to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže to ku konci dopadlo tak, že pan správce měl 30 sklenic a on jen 10. Tedy ve správném poměru 1 : 3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal na celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhý den dozvěděl se opět, co říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale to víte, Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Nykles chápal, že zde, v tomto případě jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře, jak by on, Nykles, mohl se rovnat panu správci, a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo:
„Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jak prase.“
Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak byli zvyklí říkat, tak říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si šafář pil sebemíň. Když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“
Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jak prase a pan správce trochu veselej.
Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. A pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej.“
Jednoho dne se stalo, že byli oba stejně, pan správce i Nykles, a jak se v oné krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno, pan správce zase pil s velkou lehkomyslností jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za které pan správce platil každý večer obecnímu strážníkovi pivo a doutník. Říká se, že žádný svému osudu neujde, a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn § 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.
Od té chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně. Oba dva se vymlouvali na opilost a za svědky si vzali hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.
První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem? V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“
„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pámbu nade mnou, vožralej jak prase.“
A co tady pan správce Paser?“
Hostinský Tiska se podíval uctivě na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“ Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a vypovídali totéž: „Šafář byl tenkrát vožralej jak prase, ale pan správce, ten byl veselej.“ –
Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, protože byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, protože si nebyl vědom svých činů. A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po vyhlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“
Ale to na věci nic neměnilo.
Než skončí celý tenhle podnik, rád bych své čtenáře seznámil s jedním literárním činem, který zbožňuju nejen jako člověk, ale také jako představitel psychiatrického řemesla.
Jaroslav Hašek: STAVOVSKÉ ROZDÍLY
Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali spolu den co den U Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser. Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece leželo mezi nimi něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v nejvyšší rozčílení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše. Kdykoli totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ke konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Jisto však bylo, že oba byli ve stejné náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily, a proto když mu vlezlo do hlavy to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže to ku konci dopadlo tak, že pan správce měl 30 sklenic a on jen 10. Tedy ve správném poměru 1 : 3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal na celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhý den dozvěděl se opět, co říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale to víte, Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“
Nykles chápal, že zde, v tomto případě jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře, jak by on, Nykles, mohl se rovnat panu správci, a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo:
„Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jak prase.“
Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak byli zvyklí říkat, tak říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si šafář pil sebemíň. Když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“
Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jak prase a pan správce trochu veselej.
Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. A pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej.“
Jednoho dne se stalo, že byli oba stejně, pan správce i Nykles, a jak se v oné krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno, pan správce zase pil s velkou lehkomyslností jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za které pan správce platil každý večer obecnímu strážníkovi pivo a doutník. Říká se, že žádný svému osudu neujde, a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn § 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.
Od té chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně. Oba dva se vymlouvali na opilost a za svědky si vzali hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.
První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem? V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“
„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pámbu nade mnou, vožralej jak prase.“
A co tady pan správce Paser?“
Hostinský Tiska se podíval uctivě na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“ Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a vypovídali totéž: „Šafář byl tenkrát vožralej jak prase, ale pan správce, ten byl veselej.“ –
Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, protože byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, protože si nebyl vědom svých činů. A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po vyhlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“
Ale to na věci nic neměnilo.