Text jsem otisknul jako editorial ve výroční měsíc konce poslední války před čtyřmi roky ve funkci šéfredaktora Praktického lékaře. Kvůli tomuto textu jsem byl z této funkce odvolán.

V předválečném popěvku V+W si rakouský kancléř Dolfus stěžoval: „Proč já chudák malej nejsem o kousek větší, sotva jsem zahnal rudý, už mám hnědý nebezpečí…“ Pokud vím, Osvobozené divadlo za tuto píseň přišlo o licenci. Po vítězství spojeneckých armád v roce 1945 jsme mohli tento text zpívat v opačném gardu. Nezpívali jsme, a přesto jsme přišli na předlouhých téměř 42 let o svobodu. Pro naši generaci, která se snad dožije slušného věku, to představuje (přičtu-li Protektorát) více než polovinu života.

Jak mohou tak svinské systémy fungovat? Jak to, že je podporuje velká část obyvatelstva, přestože jich současně už většina má plné zuby? Jak to, že mají tak urputně vytrvalé kořeny, že nezanedbatelné procento lidí po nich nyje jako po zdroji sociálních jistot a „zlatých časech“? Je třeba – po vzoru Mojžíše – tahat národ čtyřicet let po poušti, aby vymřeli pamětníci, kteří budou v Zemi zaslíbené mrmlat, že faraon byl sice svině, ale nasypal nám každý večer naši porci fazolí? Má pravdu Karel Čapek, jehož ovce říkají: „Třeba na jatka, ale hlavně že nás vedou…“?

Po válce, která skončila před 60 roky a která byla zatím nejstrašnější ze všech, jež postihly Evropu, se na tyto otázky pokusilo odpovědět mnoho chytrých lidí. Hannah Arendtová vydala v roce 1951 svou slavnou analýzu totalitních systémů „The origins of totalitarianism“ (2) především jako reflexi Holocaustu a jak zdůrazňují její dnešní kritici, komunistické totalitě se tolik nevěnovala. Nicméně její téze z proslulé oberlinské přednášky (3) postihují dost obecných principů charakterizujících výstižně oba lidumilné systémy a podle mého soudu si zaslouží publikovat, protože jsou věčným varováním.

1. Nástup totalitního režimu je možný teprve po pádu autority. Autoritativní režim je totiž v mnoha směrech protikladem totality. Co je autorita? Obecně řečeno vzorem je autorita ve vztahu k dítěti, protože víme, že dítě bez péče a vedení dospělými nemůže přežít a vyrůst ve světě, který je obklopuje. My – dospělí – jsme představitelé toho světa, do něhož se bezmocné dítě narodilo, a ve kterém je do jisté míry „cizincem“. Jestliže tato autorita padne, znamená to, že dospělí nejsou nadále ochotni brát odpovědnost za svět, v němž jejich děti vyrůstají. (A já se ptám, kolik odpovědnosti jsou ochotni za své děti převzít současní rodiče a kolik jí naopak přesouvají na školu, sociální služby a další státní instituce? Této situaci se říká „kluzký svah“. Tady už měl být vykřičník, ale nebudu tak emocionální.)

Specificky pak v našem západním světě byla od dob antického Říma autorita spojována s tradicí a náboženstvím: autorita se prosazovala prostřednictvím tradice, vycházela od předků, minulost měla vládu nad přítomností od samého počátku, od založení Říma a kdokoli se cítil vázán k těmto počátkům, byl zbožný, úctyhodný a chvályhodný. Táž interpretace platila za vlády katolické církve, pouze s tím rozdílem, že za základ byl považován počátek církve vzniklé skrze Krista. Římská trias – autorita, náboženství a tradice – přežila až do novověku.

Pád římské triády: první padla tradice pod tlakem rozvoje přírodních věd. Stala se pouze předmětem školních osnov a přestala být návodem a univerzálním řídícím principem života. Druhé padlo náboženství jako všeobecně uznávaný systém sdílené víry a stalo se osobní záležitostí bez obecného významu. Přestalo tak být součástí všeobecně sdíleného světa. Jako třetí a poslední padla politická autorita. Musela zmizet, protože ztratila svou legitimitu tím, že ztratila dvě předchozí opory. Ke slovu se dostává násilí, které až dosud bylo v přímém protikladu k autoritě. Nelze tedy prohlásit, že autorita a násilí je totéž; bylo by to stejně nesmyslné, jako prohlašovat že člověk, nad nímž mám autoritu, má autoritu nade mnou. Kdekoli politický systém potřebuje používat násilí, tam již nemá autoritu.

2. Namísto autority nastupuje „common sense“ – společná shoda o společném prospěchu v rámci zdravého rozumu. Ta vychází ze společného zájmu. To, co mě zařazuje do společného světa a co mě politicky ukotvuje, je společný zájem, který je vzájemný a sdružuje mě s ostatními do skupiny. To, co vládne, je společný zájem, který je nadřazen i králům.

Společný zájem je druhotně kvintesencí společně přijatých standardů toho, co je správné a co je špatné a také soudem, pod který mohu přiřadit konkrétní jednotlivosti. To vše – znovu – je společné pro danou komunitu, která je tak závislá na společném světě.

Pád společné shody: růst mas vede ke zhroucení společného zájmu. Masy – na rozdíl od tříd – sestávají z jedinců, kteří nesdílejí nic společného - ani společný svět, ani společný zájem. Druhým důvodem zhroucení pravidel a soudů (který není na první pohled patrný) spočívá v utilitární, nikoli ideové, podstatě společných zájmů. (Tuto skutečnost recentně vystihuje přesný postřeh kardinála Reitzingera, který řekl: „Blížíme se k diktatuře relativismu, který neuznává nic jako jisté a jehož nejvyšším cílem je vlastní ego a vlastní žádostivost.“)

Zhroucení „common sense“ znamená ve svých důsledcích zhroucení společného světa, což exaktně řečeno, znamená zhroucení politického světa. Svět, v němž žijeme, je charakterizován skutečností, že v něm nemusíme záviset ani na autoritě, ani na „common sense“, abychom mu mohli porozumět. Totalita je v mnoha aspektech přesnou odpovědí na tento paradox. Znamená to, že pouze totalita reaguje na výzvy současné doby? Že svobodný svět selhal?

Jedna věc je však jistá: se zhroucením autority i společně sdíleného smyslu korespondují pouze tyto nové a bezprecedentní formy vládnutí. Takzvaná spirituální krize je totiž vždy vágní, neuchopitelná a plná možných nedorozumění. A proto je třeba si uvědomit, že podmínky předcházející rozvoji totality jsou obecnými podmínkami současné doby. Nemůže tedy nikdo bezpečně říci: u nás se tohle nemůže stát! Autorita je vždy nahraditelná prostřednictvím teroru, a pokud se společný smysl zhroutí, velmi často se objevují ideologie vysvětlující úplně všechno tam, kde common sense nedokáže pochopit naprosto nic. (Ne nadarmo se říkalo, že socialismus je vítězstvím ideologie nad zdravým rozumem.) Můžete to pozorovat na každém kroku, pokud máte oči otevřené. A pravda je také, že nikdo nemůže žít mimo společný svět.

3. Obtíže při zachycení a porozumění nástupu totality vznikají především proto, že se na novou situaci pokoušíme aplikovat obvyklé standardy. Jsou zde však zachytitelné zevní charakteristiky abnormit.

Vztahy mezi politickou stranou a státem; stát není sice odstraněn, ale zůstává pouze jako fasáda. Místo skutečné moci je skryté, zatímco za všech normálních vlád nic není tak viditelné, jako právě to, kde se moc nachází. V totalitě je tomu naopak: čím viditelnější vláda je, tím méně má moci (jak rychle jsme zapomněli na sousloví „strana a vláda“).

Vztahy mezi policií a vládou a politickou stranou; policie se jeví jako všemocná, přestože ani ona není s to převzít moc kompletně a nikdy nedosáhne ekvivalentu vojenské diktatury. Exemplární je například Berijův případ.

Navýsost patrná neužitečnost koncentračních a vyhlazovacích táborů; hlasité popírání skutečnosti, že lidé jsou vyhlazování proto, že představují „neužitečné spotřebitele“, popírání skutečnosti, že by bylo lepší využít těchto lidí na práci. Otrocká práce je vždy méně produktivní, takže jediným ekonomickým užitkem je financování policejního aparátu.

Teror se stupňuje úměrně k tomu, jak ubývá opozice, přestává být prostředkem a stává se samoúčelným.

Hnutí se dostává k moci cestou revoluce, ale nenastoluje nový systém zákonů, tedy zákonů v pozitivním smyslu. Role ústavy v nacistickém Německu i v Rusku a jeho satelitech pouze ukazuje, že zákon je zcela bezmocný. (Kdo si ještě dnes vzpomene, že v naší ústavě byla zakotvena vedoucí úloha zločinecké bandy, která se nazývala – a stále nazývá – Komunistická strana?) Přitom však nelze mluvit o nezákonnosti, jak je známá třeba z arbitrární vůle tyranů. Totalitní zákonnost se odvozuje ze „Zákonů dějin“ nebo „Zákonů přírody“, které je vskutku obtížné porovnat se zákony, jimiž se řídí náš život. Od nepaměti zákony braly v úvahu omezení a limity a bez ohledu na to, čím byly inspirovány (harmonie vesmíru, Boží přikázání), jakmile se staly zákonem, určovaly, co je dobré a co špatné pro dané společenství a byly přijímány jako to, co utváří toto společenství, podobně jako hranice definují celistvost jeho území. Nebyly trvalé, ale byly trvalejší než aktivity a životy lidí. Byly stabilizační silou společenství, té polis, v níž se odehrávala aktivita lidí, kteří do ní patřili Ponechávaly prostor pro změnu lidí; co se měnilo, byl člověk, co bylo stabilní – alespoň relativně – byly zákony.

Zákony dějin nebo zákony přírody (obojí je vlastně totéž) jsou zákony pohybu, rozhodujícím prvkem je vývoj nebo proces; jsou to tedy zákony, podle kterých tento vývoj nebo proces postupuje. Tyto zákony jsou nejprve známy a pak teprve aplikovány. Totalitní vláda je aplikuje, aby urychlily vývoj hnutí, který se může ubírat kamkoli. Totalitní vládce nezabíjí lidi, ale odumírající třídy nebo rasy nevhodné k dalšímu přežívání. To, co se pohybuje, je proces a to, co má za každou cenu zůstat zmražené a nehybné, je lidská bytost. A protože lidé mají kapacitu myslet a jednat, je třeba tomu předejít.

Fakta a lži; nikoli propaganda v pravém slova smyslu, ale realizace lží tak, že se stávají pravdou. Příkladem může být řešení nezaměstnanosti. (Ještě v červnu 1948 sliboval syfilitik Gottwald zemědělcům, že u nás žádné kolchozy a sovchozy nebudou; nebyly, byla jen JZD a Státní statky.) Himmler vybíral „rasově čisté“ příslušníky SS podle fotografií! Takovéto skutky ukázaly představitelům zdravého rozumu, že je opravdu všechno možné. Jedinou podmínkou jejich přežití je pak jen vnitřní konzistence: Slyšíme-li, že se všichni doznávají ke stejnému zločinu, nevěřme tomu! Stejně tak nevěřme, že všichni Židé patří k Siónským mudrcům! Protipólem k těmto tvrzením je logická dedukce.

4. Pohlížíme-li na totalitu, jako na formu vládnutí, vidíme, že spočívá na dvou sloupech: ideologii a teroru. Není to prostá tyranie, protože tyranie je svázána s politickou sférou daleko těsněji. Tyranie nedovolí lidem uspořádat věci po svém tím způsobem, že je zatlačí do izolace. Totalitní systém také musí vycházet ze společné zkušenosti pro svou formu vládnutí a společnou zkušeností totality je osamělost. Osamělost je důsledkem zhroucení společného světa. Vyhoření, povrchnost, atd. Teror váže osamělé jedince dohromady a ideologie jim poskytuje formu vnitřní logiky.

V osamělosti ztrácejí lidé „common sense“, smysl pro to, co v tomto společenství vlastně mají společného. Mohou se opřít jen o to, co je samozřejmé, co znají, aniž k tomu potřebují sociální zkušenost jakéhokoli druhu. Proto je tento stav tak přitažlivý pro moderního člověka. Jinak však teror mě sdružuje s lidmi, k nimž jsem ztratil vztahy. Ideologie mě naplňuje zevnitř, teror zvenčí nahrazuje to, co jsem ztratil. Nadvláda totality spočívá v osamělosti a produkuje ji, podobně jako tyranie spočívá v izolaci a produkuje ji, monarchie spočívá v uznání rozdílného postavení a produkuje je a demokratický systém spočívá v lásce k rovnosti a produkuje ji.

Zatímco rovnost a nerovnost, navzdory své protikladnosti, jsou politickými principy, ani izolace, ani osamělost jimi v žádném případě nejsou. Proto jsou totalitní režimy stejně jako tyranie pomíjivé. Podobají se písečné bouři: to co dnes vypadá jako hora, zítra neexistuje… Hitler… Stalin…

5. Totalitní systém je fenoménem úpadku, ale také odpovědí na výzvu moderního světa. Je možné tento svět osvobodit jinak? Existuje cesta k vytvoření nové politiky? Konec historismu znamená počátek pro politickou vědu, protože člověk jako jednající bytost neustále něco začíná. Začátek však nesmí přijít s třeskem. Každý z nás je vždy tím, kdo začíná. Doba je vymknutá z kloubů a mojí výzvou je, že jsem se narodil k tomu, abych ji narovnal.

To jsou hlavní myšlenky z přednášky proslovené v Oberlinu (Ohio) v roce 1954. Za filosofické kmotry totalitních systémů považuje Arendtová, stejně jako řada jiných, funkcionalismus a strukturalismus.

Funkcionalismus (sociologický způsob analýzy kultury a společnosti jako systému s řadou funkčně spojených elementů – cit.4) v nacistickém Německu může být chápán jako vysvětlení mechanismu vyhlazování evropských Židů. Vede pozorovatelův pohled primárně k byrokracii, která realizovala jednotlivosti, jež úhrnem vytvořily jev zvaný Holocaust. V jistém smyslu banalizuje bezprostřední situace a přenáší odpovědnost na špičky německé byrokracie. Jedinci jako Adolf Eichmann jsou redukováni pouze na spouštěče tohoto systému destrukce a současně odděleni od konkrétních rozhodnutí. To je Arendtové model „banality zla“. U nás rovněž nikdy nebyl odsouzen ani vyšetřovatel Grebeníček, ani ti, kteří seděli v křeslech českých Eichmannů. Vždyť elektrický proud a špendlíky jsou přece takové banality…

Strukturalismus (směr ve vědě založený na metodologické orientaci, jejímž cílem je výzkum struktury objektů při důrazu na prioritu celku vůči částem – cit.4) zařazuje jedince do průběžného sociálního systému, do něhož byl zrozen a který existuje nezávisle na něm a determinuje jeho chování. Jedinec se chová podle „scénáře“ vytvořeného společností. Hodnoty, instituce a kultura společenství vytvářejí jeho role. Nikdo pak není konkrétně zodpovědný…

Slavný, hrubě neetický a skandální Milgramův pokus provedený v šedesátých letech na Yale University v New Haven (Connecticut) navíc prokázal, že „normální jedinec“ má poměrně málo odolnosti vůči mírnému nátlaku nikterak významné autority a je schopen takové míry krutosti vůči druhému, o jaké se mu ani nesnilo. V simulované situaci byli lidé schopni udílet jiným účastníkům experimentu za nesplněný úkol „tresty“ v podobě elektrických šoků o síle až 285 voltů (1). Profesor Milgram se hájil před tvrdou kritikou kolegů tím, že chtěl jen ověřit, jak mnoho jsou lidé náchylní k páchání zla, jak velký nátlak je zapotřebí k tomu, aby člověk ubližoval druhým. Díky jeho píli bylo ověřeno, že nijak podstatný. Rozpoutat permanentní teror pod vlajkou jakékoli ideologie není tedy zas takové umění. Na to poukazují nejen sociální psychologové, ale i etologové, jako například Konrád Lorenz.

Jak vypadalo německé vyrovnání s nacistickou minulostí? Navzdory přítomnosti spojeneckých armád, které mohly do situace vnést očistné momenty, to bylo stejné břídilství jako naše vyrovnání s minulostí komunistickou. Generál Patton byl za své radikální postoje v této oblasti dokonce sesazen z funkce (možná k tomu přispěl i jeho veřejně hlásaný zdravý názor, že jeho tanky měly dojet až do Moskvy). Američtí historikové se optimisticky domnívali, že Němci pociťují „shame and guilt“, jak však ukazují současné výzkumy, bylo to spíš za prohranou válku, nikoli za to, co před ní a během ní dělali. Na to se snažili zapomenout, distancovat se od toho a tvrdit, že to nebylo. Ostatně stud a vinu nepociťovali ani spojenečtí maršálové, kteří neposlali jediný bombardér nad plynové komory v Osvětimi, či v dalších továrnách na masovou smrt.

Wolfgang Meinicke v první analýze minulosti (1946) se pokoušel přesvědčit své čtenáře, že nacistická ideologie nebyla integrální součástí politického života, že se jednalo o problém celé Evropy. Možná, že by dnes dobře poradil vlivným lidem, kteří neumějí vysvětlit, kde sehnali velké peníze: měli prostě štěstí. Štěstí totiž bylo podstatným dějinným hybatelem Meinickem převyprávěné historie. Hitler se s Hindenburgem setkal díky šťastné náhodě, šťastná náhoda ho vynesla do čela státu a šťastná náhoda mu pomáhala nějakou dobu vést vítězně válku.

Také jeho současník, Gerhard Ritter viděl tu přestálou patálii jako problém celé Evropy a jejích diktátorů, počínaje Napoleonem. Nějak se mu přitom nepodařilo vysvětlit smrt šesti milionů Židů, ale o to mu zřejmě ani nešlo – byli přece méněcennou podrasou a tou zůstali. Když jsem před necelým měsícem četl (premedikován antiemetiky) v Lidových novinách článek soudruha Grebeníčka o vítězném únoru, měl jsem dojem, že u svých německých učitelů našel významnou inspiraci.

Snad největší fraškou tohoto procesu byla „denacifikace“ university v Heidelbergu, fraškou, kterou naplno odhaluje teprve recentní studie Stevena P. Remyho (5). Nacista Heidegger sice odešel do ústraní, nicméně prvním poválečným rektorem university se stal lékař Karl Heinrich Bauer, autor „rasové hygieny“, nadšený zastánce nucených sterilizací, který se z nadšeného propagátora přetvořil v oběť nacismu. Spolu s Karlem Jaspersem se mu podařilo zcela eliminovat (s odkazem na jeho podjatost vyvolanou psychickou poruchou) židovského reemigranta Daniela Penhama, který začal poměry na universitě velmi kriticky zkoumat. Chlapci u koryt se prostě dohodli na tom, že si během Třetí říše uhájili akademickou svobodu, a že holt když chtěli dále bádat, museli předstírat loyalitu. Tyto výroky mi nápadně připomínají prohlášení Milady Emmerové, že se za svou komunistickou minulost nestydí, protože když chtěla zůstat na fakultě, tak do té partaje vstoupit musela.

K nedůslednosti denacifikace přispěla studená válka, takže spojenci i Rusové viděli náhle větší nepřátele někde úplně jinde než v bývalých (?!?!) nacistech, kteří jim navíc teď pomáhali budovat raketové systémy. Takže teprve 60 let po válce odhalujeme pravdy, které už nikoho nezajímají.

Nezajímají? Traumata Holocaustu se táhnou transgeneračně, jak dodnes dosvědčují psychoterapeuti, traumata komunistické totality jsou stále bolavá a ochota je řešit nápadně připomíná poměry ve městě s krásným jménem Heidelberg. A naopak, některé komunistické kousky našich státních úředníků ukazují, kam by nás dostali, kdyby se jim podařilo získat moc.


LITERATURA:
1. Abse, D.: Pokus. Světová literatura, 1990;35(6):176-186
2. Arendt, H.: The origins of totalitarianism. New York, Harcourt, 1951
3. Arendt, H.: Totalitarianism – lecture, Oberlin College, Oberlin, Ohio, 1954. http://lcweb2.loc.gov/egi-bin/query/P?mharendt
4. Kolektiv autorů: Akademický slovník cizích slov. Academia Praha 1998
5. Remy, S.P.: The Nazification and Denazification of a German University. Cambridge, Harvard University Press, 2002, 329pp.