Slavoj Hontela: Rehek domácí; úvaha o stavu vědomí a nevědomí. Olomouc, UP Olomouc, 2009, 248 s.

„Potomci opic! Bože můj, doufejme, že to není pravda! Jestli ale je, modleme se za to, aby to nevešlo ve všeobecnou známost.“
Manželka biskupa z Worcestru, poté co se dozvěděla o Původu druhů

Mám pocit, že věda se usilovně snaží, seč jen může, splnit přání paní biskupové. V platónském paradigmatu, jež požehnal barokní humanista Descartes, nejprve upřela zvířatům „duchovní princip“ („Nevěř tomu, že pes trpí, protože vyje, když ho biješ holí. Pes nemaje duchovního principu nemůže trpět a jen vydává zvuky. Je to totéž, jako bys mlátil holí do piána...“), když se k veslu dostali behavioristé, stalo se největší herezí uvažovat o emocích u zvířat, a nakonec lidé označující sami sebe za „neodarwinisty“ prohlašují, že „memy“ jsou to, co jednoznačně odlišuje člověka od jeho živočišných příbuzných. Poté, co Damasio, Panskepp, Masson a další prokázali, že emoce jsou biologické procesy a teprve jejich odraz se projevuje ve vědomí, se dostala na přetřes otázka vědomí.

Co to je vědomí? Jak složitá musí být informační a exekutivní síť jedince, aby ji bylo možné označit tímto termínem? Dnes ráno jsem se probudil, aniž mě postihl osud Řehoře Samsy, vím, že jsem to já, „on the wrong side of seventy“ aniž mě cokoli bolí, že jsem 2000 km od domova na dovolené, odkud se budu za pár dnů vracet domů, kde mě čeká... Jsem allopsychicky i autopsychicky plně orientovaný, vědom si souvislostí a navíc to mohu, na rozdíl od svých nepochybně již lidských předků, např. Homo erectus, hodit na papír (ale to ani moji živočišní příbuzní neumějí).

Co je ve vědomí rehka domácího, když se nalézá 2000 km od svého letního tišnovského bydliště, kam se záhy vydá, najde tentýž dvorek, aby tam zase – tentokrát trochu jinak než loni – vybudoval se svou partnerkou hnízdo a vyvedl tam mladé, kteří zakrátko odletí na jih. Co „ví“ rehek domácí o svých plánech. Co víme my o tom, co on ví? Co víme o tom, co vědí zvířata? Nic! Tak je prostě v právnickém žargonu označíme za „věc“.

MUDr. Slavoj Hontela byl vychován a praktikoval v době, kdy medicína zdaleka neměla k dispozici tolik technických zázraků, jako má dnes, a její adepti i protagonisté byli odkázáni především na přesné pozorování a z něj vycházející přesné úvahy. Věk Sherlocka Holmese, který neměl k dispozici fMRI, DNA, vyšetření clearance bilirubinu v slzách, BFLMPSVZ..., ale jen vlastní hlavu. A tu autor používá dokonalým způsobem. Pozorování ptáčků, s nimiž sdílí tutéž niku, je nádherné čtení počínaje úpravou pozorovatelny a konče aktivitami interferujícími s jejich každodenním životem (asi bude drobátko obsedant), ale to je jen špička ledovce ve srovnání s jeho přátelstvím (?) s mravkolevem a s pavouky, které trochu jako Purkyně provokuje k aktivitám.

Co je na té knížce nejlepší? Autor netvrdí, on se jen ptá. A ptá se zatraceně tvrdě. Výsledek vyznívá v duchu novely The fifth son, kterou napsal Ellia Wiesel , v níž se potomek obětí holocaustu ptá rabína na příčiny těchto zrůdností. Jejich dialog stojí za přepsání verbatim:
Rabín: To je vynikající otázka.
Tázající se: No, a kde je na ni odpověď?
Rabín: To nevím, ale otázka je to vynikající.

Protože nejsem expert přes mikrobiologii, netroufám si hodnotit jeho úvahu o komunikaci bakterií, ale zásadní osa knížky je vedena po antientropické linii právě komunikace a její kvality – o tom je vědomí. Kde je začátek altruismu? U jihoamerických mravenců, kteří pomáhají tepelně izolovat na noc mraveniště zvenčí a pak zůstanou venku a zmrznou? Otázek jsou stovky. V závěru knihy je také lakonická (ale také velice ošklivá) nabídka, jak z toho utéct. Můžeme to svést na pud. Ale pak vyvstane otázka: co je to pud?

K poslednímu substantivu z titulu: autor je svým přesvědčením dle mé klasifikace „umírněný jungián“ propojující nevědomí s němými úseky DNA, což zase není tak úplně šílený nápad. Navíc přináší řadu důkazů o tom, že by to tak mohlo být (úlek rehka z hada, který navíc hadem nebyl).

Ta knížka stojí za čtení všem, kteří se zajímají o to, čemu já dodnes v nedokonalém překladu anglického MIND říkám DUŠE. Je potřeba si na ni udělat čas, protože k mnoha věcem se budete vracet. Já jsem si ji vzal na dovolenou, s ní souběžně kompletní vydání The origin of species, takže snad na poslední chvíli zjistím, kdo je vrah ve vynikající detektivce Broaker od Minette Walters.