Občasné zprávy o napadení člověka “bojovým” psem mi evokují každodenní situace, které mě naplňují bezmocnou zlostí. Vidím-li skotačit na chodníku bez dozoru tří až pětileté děti, nebo čokly bez vodítka, nemusím třímat volant, abych pocítil úzkost a následně vztek na jejich naprosto nezodpovědné dohlížitele.

Míra svobody, která je těmto tvorům poskytována, by měla odpovídat míře jejich chápání a vhledu do situace. Je hezké, že děti mají volnost pohybu, nicméně se to má se to odehrávat v zabezpečeném prostředí, je hezké, že se snažíme porozumět zvířatům, je současně nutné si uvědomit hranici mezi jejich a našim světem. Za blbce – na úrovni zločince – v tomto příspěvku považuji psycholožku Jane W. Temerlin, včetně jejího manžela, která “vychovala” slavnou šimpanzí samičku Lucy (jež spolu s šimpanzí hočičkou Washoe první zvládla znakový jazyk AMESLAN a tak se mohla s lidmi domluvit).

Lucy (1964 – 1987), která nesla i příjmení Temerlin, byla šimpanzí samička narozená a patřící primatologickému ústavu v Oklahomě, kterou si vzali manželé Temerlinovi do péče. Není mi jasné, zda se inspirovali Engelsovým spisem Podíl práce na polidštění opice, jehož rozbor mě stál málem vyhazov z medicíny (“...veřejně se vysmál Engelsovým myšlenkám za potlesku celého kroužku”, napsal soudruh marxista do karty, kterou se mi podařilo stopit), nicméně malou Lucy vychovávali jako vlastní dítě. Naučili ji jíst příborem (jak jinak, než stříbrným), oblékali ji podle poslední módy, nechali ji sedící v křesle listovat magaziny, vychovávat kotě a hýčkat panenku (kterou podle některých zdrojů používala raději k masturbaci) a naučili ji “mluvit”.

To měl v režii primatolog Roger Fouts, který za ní docházel každé ráno. Lucy ho uvítala polibkem, uvařila mu čaj, sama si dala později i gin (ano! ale až po výuce) a pak se učila znakový jazyk. Zvládla celkem 140 výrazů (byla lepší než já: umím akorát “doktor” – to se třemi prsty pravé ruky ťuká na hřbet levé, potom ještě “Izrael” – to se dá pravá ruka pod bradu a šmejdí se prstama) a první, co s jazykem dělala bylo, že začala lhát. Není to krásné? K čemu nám slouží řeč? Zde je přepis jedné konverzace:

Fouts se zajímá o kupu evidentně šimpanzích výkalů na podlaze výběhu.

Fouts: Co je tohle?
Lucy: Jaké tohle?
Fouts: Ty víš, jaké tohle!
Lucy: Špína, špína. (v originále =Dirty, dirty).
Fouts: Čí je ta špína?
Lucy: Zuzany (studentka)
Fouts: To není Zuzany, čí to tedy je?
Lucy: Rogerse.
Fouts: Ne, a není ani moje. Čí tedy je?
Lucy: Lucy dirty, dirty, sorry Lucy.

Jak skončila tato hvězda TV show? Špatně, jak jinak! Uměla si sice sama namixovat koktejl, ale neuměla žít s ostatními šimpanzi. Když sexuálně dospěla, přestala být krotká a bylo nutné ji “vyklidit z domu” a odstěhovat do společného bydliště s dalšími, kde naprosto selhala. Jednak tam neměla příbor, mixér, gin a další komodity, ale neuměla si zajistit ani přístup k pohodlně dodávané potravě, čekala pod stromy, co spadne od ostatních a zvolna chátrala.

Pak se ujala osiřelého mláděte, o které pečovala tři roky, než zemřelo na střevní parazitózu (netroufám si posuzovat sílu a význam mateřských instinktů a prosím, aby se tomu vyhnuli i mí kritici). Na tu ona téměř skončila také, ale nějak se z toho vylízala a po tomto šoku se podivuhodně více začala socializovat mezi svými. Nicméně asi za rok po této epizodě byla nalezena její neúplná kostra na periferii pozemku se závěrem, že se stala patrně obětí pytláků.

Vracím se k nadpisu. Psi jsou naši přátelé asi 15 000 let, naučili se od nás mnoho nectností (hysterické pseudotěhotenství fenek, „psí pohled“, který je ve skutečností výrazem převahy a další hanebnosti), nicméně lidmi se nestali. Šimpanzi, ač mají jen 2 % genů odlišných, lidmi také nejsou. Snad by si to jejich chovatelé mohli konečně uvědomit a začít se chovat profesionálně. Ne jako ta paní, co když jsem jí pochválil pejska a zeptal se, jak se pejsek jmenuje, pravila: „No, řekni pánovi, jak se jmenuješ!“

4. srpna 2009